10 otázek – otevřené odpovědi paní učitelky ze školky

Nástup do školky se kvapem blíží a protože tipů a rad není nikdy dost, rozhodli jsme se vyzpovídat paní učitelku z mateřské školky. Protože si vážíme její otevřenosti, nebudeme zde uveřejňovat její jméno. Rozhovor byl dělán pro rodiče i učitele, k inspiraci nebo zamyšlení.

Zjišťovali jsme, co vás nejvíce zajímá, a dle toho také pokládali otázky. Rozhovor neslouží jako návod nebo pomůcka, rozhovor je směřován především k zamyšlení. Krom toho je to i ukázka toho, že i ve státních školkách najdete učitelky s obřím srdcem a velkou láskou k dětem.

1. Jak vnímáte 1. září? Je to pro vás stejně výjimečný den, jako pro všechny rodiče, nebo jej vnímáte jinak? Jste nervózní, nesvá? Těšíte se?

1. září je pro nás pro všechny velmi významný den, těšíme se na to, jak se děti přivítají s námi učitelkami, na to, co nám poví o jejich prázdninách, na to, jak se přivítají mezi sebou a s kým si budou rozumět. Pro nás učitele začíná nový školní rok už o prázdninách, kdy chystáme dětem překvapení v podobě nové výzdoby třídy a také sepisujeme třídní vzdělávací plán, který nás jako pohádkové klubíčko bude provázet celým školním rokem.

Výzdoba většinou napoví i dětem. Všímáme si, čeho si děti povšimnou, na co se zeptají apod. Velmi záleží také na tom, zda 1. září přivítám již velké „školkové“ mazáky, nebo to budou malá kuřátka čerstvě vypuštěná do velkého světa. To je pak nervozita z toho, jestli mi budou stačit moje dvě ruce i nohy na utěšení dětí, které to potřebují.

2. Spousta rodičů říká, že domluvit se s učitelkou ve školce není možné, jako tohle vnímáte vy?

Nemohu to posoudit, protože ani jako rodič, ani jako učitelka takové zkušenosti nemám. Pokud se ale dva lidé, kteří se potřebují spolu domluvit, z nějakého důvodu domluvit nemohou, pak je vhodný nějaký mediátor (prostředník), který zaujme nezávislou pozici a oběma stranám s komunikací pomůže.

3. Zapojují se rodiče aktivně do hledání řešení? Snaží se problémy, situace řešit?

Velmi záleží na tom, jestli je dítě chtěné a milované. Pokud ano, je cítit vždy velký zájem o dítě a často stačí jen naznačit, jakým směrem se budeme s dítětem ubírat. Rozhovory s rodiči jsou náročné tehdy, když rodič před problémem zavírá oči, problém bagatelizuje či přímo popírá.

Čtěte: Jaký je to pocit, mít „skutečnou“ mámu a „skutečného“ tátu?

Pak musíme čekat, než mu to samo dojde a začne se sám ptát. Toto je také přirozená reakce rodiče, který dřív skutečně problém neviděl, protože dítě jinak vyrůstá mimo MŠ bez vrstevníků a rodič tak nemusel mít možnost objektivního srovnání.

Dřív nebo později se tito rodiče ale začnou sami ptát, pokud mají zájem o to, aby jejich dítě bylo v životě úspěšné (například v kontaktu s vrstevníky).

4. Jak rodiče vnímáte jako učitelka, lžou nebo říkají pravdu?

Přirozenou reakcí rodiče je chránit sebe a svou osobnost. Záleží na tématu hovoru. Pokud se rodič cítí ohrožen, pravdu neřekne, i kdyby stokrát věděl, že já vím. Ve vážných výchovných problémech se rodič upřímně rozhovoří až tehdy, když už si sám opravdu nedokáže poradit. Je to ale normální.

Rodič je neobjektivní od přírody, tak to ta matka příroda zařídila.  Chrání tím svůj vztah k dítěti, pokud by totiž rodič viděl své dítě bez růžových brýlí, mohlo by dojít v extrému až k odvrhnutí dítěte. Jako příklad uvádím například postižení tělesné, kognitivní, apod.  A to není v zájmu evoluce. Tohle je téma na hodiny.

5. Učíte se někde, jak vycházet s rodiči a jak s nimi komunikovat?

To se člověk učí asi celý život dennodenními zkušenostmi. Já si servítky neberu k nikomu a k ničemu. Pokud vidím problém, řeším jej, protože teď a tady máme jedinečnou možnost nápravy. Na základní škole už je pozdě, dítě je už hotová osobnost a zde jsou možné jen mírné korekce.

Nejdůležitější je však nechat mluvit rodiče, ať už slovně nebo mimoslovně, přizpůsobit se mu, vcítit se do něj, vyposlechnout si ho. Neprosazovat svůj názor, nechat jej, aby na to přišel sám. Neradit, ale vést k poznání. Popostrčit, ale nechat jej samotného konat. Snažím se o nedirektivní přístup. S dětmi hovořím stejně, jako s rodiči.

 Čtěte: 10 rodičovských zlozvyků, které lze změnit

U mě ve třídě chci, aby děti myslely svou hlavou, ať si na vše přijdou samy. Nechci tam mít ovečky, které udělají přesně to, co řeknu, ale mými navádějícími otázkami mohou přijít samy na různé způsoby řešení, a to je ono.

Totéž s rodiči. Jak je známo, všechny cesty vedou do Říma, tak je jedno, jakou si zvolí rodič, na co přijde, hlavně že je rozpohybován a v akci.

6. Do Kouzelné výchovy nám chodí spousty dotazů, jak zvládnout nástup dětí do školky, měla byste pro rodiče nějaké tipy?

Určitě by na vstup dítěte měli rodiče myslet dříve, než o prázdninách. Vše začíná přístupem od nejranějšího věku. Ukazovat dítěti v kočárku děti ve školce, jak si pěkně hrají na písku nebo si hrají s míčem. Nespěchat a ukazovat dětem svět, vše vysvětlovat, být trpěliví.

Ono je to rada jak z jiného světa, ale určitě se vyplatí, pokud chcete mít chytré dítě, kterému se neustále tvoří různé synapse v mozku a čím víc podnětů dítě má, tím větší počet propojení v mozku, a tím chytřejší a vyrovnanější dítě.

Dítě musí vycházet z klidného rodinného prostředí, kde vidí, že se lidé mají rádi a že ono je milováno. Pak si sice popláče první dny nebo týdny, ale nakonec přijde na to, že maminka nebo tatínek pro dítě do školky letí, jak nejdříve to jde, a že jde z pohody do pohody.

Čtěte: 10 způsobů, jak učit děti o penězích

Pokud dítě cítí nestabilitu doma, je úzkostné i v mateřské škole. Bylo by bezva, kdyby se dítě setkávalo s vrstevníky, ať už na pískovišti nebo v nějaké dětské herně. Společně s maminkami, v klubu, kde cvičí maminky s dětmi a kde se děti učí určitým pravidlům, jako že teď si společně zazpíváme, pak si prolezeme opičí dráhu a pak budeme něco tvořit.

Dítě si potřebuje v praxi ozkoušet, jaké to je, když mu nějaké jiné dítě vytrhne hračku z ruky, jak se problém řeší apod. Jaké to je střídat se na skluzavce, jaké to je povídat si, jaké je to rozdělit se o cukrovinku, hračku, jaké je to spolupracovat třeba na stavbě hradu.

děti, vztek, vzdor, období vzdoru, sourozenci

Pokud už jste v MŠ první den, pak dítěti vše ukažte, jeho místečko, jeho oblečení, usmívejte se, mějte na vše dostatek času. Dítěti vysvětlete, že v MŠ jsou všichni hodní, že paní učitelka má moc ráda děti a ráda si s nimi hraje, společně se s dítětem těšte.

O školce před dítětem mluvte vždy jen pozitivně, pokud chcete, aby se mu tam líbilo. Rozlučte se, jako se loučíte, když jde dítě s tatínkem na hřiště. Tedy nijak extrémně. Vše by mělo být co nejnormálnější.

Předání paní učitelce? Co nejrychleji. „Pusinku a pá pá, já si pro tebe brzy přijdu.“ Buď po spinkání, nebo po obědě. Tomu dítě velmi dobře rozumí, a i když mu orientace v čase bude dělat ještě nějaký ten rok problém, toto je pro dítě jasné vyjádření.

Samozřejmě rada se odvíjí také od toho, jestli jde dítě do školky poprvé, a nebo se jedná o dítě, které mělo jen dva měsíce prázdniny. První den rozhodně nikam nespěchejte, snažte se být v pohodě a poklidu. A hlavně odpovězte na všechny dětské otázky.

7. S jakou reálnou myšlenkou a vizí svá učitelská léta absolvujete?

Nemám žádné zvláštní představy, čeho bych chtěla ve své učitelské praxi dosáhnout. Pro mě je největší odměnou zpětná vazba dětí a rodičů na to, co jsem pro ně přichystala. Zpětná vazba přichází tehdy, pokud program pro ně ušitý na míru vnímají.

Tehdy se ptají, tehdy pátrají dál a do větší a větší hloubky. Má představa je tedy o dětech, které se samy chtějí vzdělávat. Jsou samy sobě motorem a ty jsou pak v dalším vzdělávání a sociálních kontaktech úspěšné.

O to jde, vysílat do dalšího vzdělávání co nejvíce takových človíčků, malých osobností, silných ve svých vlastních názorech, schopných si je před světem obhájit.  A to mi věřte, že to jde.

8. Slýcháváte větu „Jé, tak to ti nezávidím, to já bych učitelku dělat nemohla“ často? Jak to vnímáte vy? Být učitelem v mateřské školce je opravdu taková sebevražda?

Jasně, je to častá věta. Ovšem proto se říká, že učitelství je poslání, a ne povolání. Člověk to musí dělat srdcem, pracovat s dětmi věkové skupiny, ke které má nejblíže. Předškolní a školní věk má totiž svá specifika.

I mnohé vychovatelky v družině vám řeknou, že by ve školce dělat nemohly, že jim vyhovují větší děti, učitelky na základní škole taktéž. Pro každého z nás je nějaká profese, která by jej naplňovala, jde jen o to, jít tomu svému pracovnímu koníčku naproti.

Čtěte: Agresivita u dětí je volání o pomoc a porozumění!

Mně tedy tato profese plně vyhovuje, mám asi ještě specifický přístup k dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, jako jsou děti s neurózou, s logopedickými obtížemi, špatnou adaptací na prostředí mateřské školky a jiné.

9. Je něco, co byste chtěla rodičům o školce a třeba nejen o ní také říci?

Myslím, že každý si udělá obrázek sám. V naší MŠ máme dny otevřených dveří, spousta z nás je pro kooperaci s rodiči, máme rádi, když vidíme, že se rodiče dětem věnují. Vadí nám přístup, kdy dítě neumí ve čtyřech letech mluvit, a vy se dozvídáte, že dítě leží na gauči u telky, v životě nehrálo s rodičem žádnou hru a čtení knih zná jen ze školky.

To se nám ježí chlupy po celém těle a tehdy jsme asi nepříjemné. Někdy bychom se rodičů nejraději zeptali, proč si ty své ratolesti pořídili, když je nechají růst jak dříví v lese a protloukat se životem. Někdy je to smutná práce, když vidíte, jak moc se nepříznivé rodinné prostředí a nezájem podepisují na dítěti.

Někdy mám chuť „naliskat“ tátovi, co si přijde pro dítě a v šatně na něj řve: „Dělej!“ Tehdy si říkám, že tam nejsem správně, že to nemá smysl, a pak zase jedete další den znovu právě pro tyto děti, aby uměly jednat jinak, než jejich rodiče. A tvořily lepší společnost.

10. Mluví děti o rodičích ve školce často? Prozradíte nám nějakou vtipnou kuriozitu, kterou jste se dozvěděla od dětí?

Záleží na věku. Maličké kolem tří, čtyř let vám řeknou vše, i to, co není pravda. Pletou se jim do reality sny, filmy, pohádky, povídání jiného kamaráda. Děti starší povídají o hezkých věcech. Rády se poměřují, chlubí, co vše zažily.

To mám ráda, když mají zážitky. Informace z nich netaháme, čekáme, co nám samy sdělí, nejčastěji v komunitním kruhu, kde si povídáme o víkendech, o prázdninách, o různých tématech. Někdy jsou to dramata, co už ti drobci zažili.

Čtěte: Z čeho pramení konflikty mezi rodiči a dětmi?

Nejvtipnější mi připadalo, že mi holčička celý rok povídala každé pondělí, jak byla na kolotočích. To musel být tedy silný zážitek. Vždy říkám rodičům: „Slibuji, že nebudu Vašim dětem věřit vše, co mi o Vás řeknou, a Vy mi na oplátku slibte, že jim nebudete věřit vše, co řeknou o školce.“

Jednou mi také chlapeček říkal: „Tohle Vám posílá moje maminka, a jestli to prý nechcete, tak si to máte strčit, kde chcete.“ To jsme se ze srdce zasmáli oba, i když každý asi trochu něčemu jinému 🙂

TIP: A protože, je nástup do školky už opravdu za dveřmi, doporučujeme vám se také podívat na online workshop Nevýchovy. Vysílání bude přístupné už ve čtvrtek 25. srpna, nově od 8:00 hodin od rána až do půlnoci. Přihlásit se na workshop můžete pomocí tlačítka níže.

WEBINÁŘE

Kristina Farkasová
Jsem máma, dcera, vnučka i snacha a vím, že je někdy těžké se svými nejbližšími vyjít, natož se s nimi domluvit. Snažím se vám proto ukázat, jak se můžete naučit komunikovat otevřeně a užít si mateřství se svými dětmi naplno. Své myšlenky a názory čerpám z vlastních zkušeností a ze studií psychologie. Zaměřuji se, na vztahy mezi rodiči a dětmi, ale také o komunikaci partnerskou a pracovní.

Se svým partnerem zakladatelem projektu www.bezvymluv.cz Patrikem Zapletalem, se snažíme ukázat lidem, že ve školách nás nenaučí, jak život žít, ale jak hledat jistotu a dělat v životě to, co nechceme. S Patrikem věříme, že každý je hoden život žít tak, jak by chtěl, jen je potřeba umět si nastavit životní cíle a určit si priority.

Podělte se s ostatními:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *