Agresivita u dětí je volání o pomoc a porozumění!

Jak vnímám agresivní dítě? Agresivní chování nemám vůbec ráda a je jedno, jestli je u dětí, nebo dospělých. Agresivní dospělí jsou děsiví, ale u dětí je to ještě horší, protože obětmi jsou většinou kamarádi, spolužáci nebo sourozenci, tedy děti stejně staré, nebo dokonce mladší, které jsou většinou slabší. Často se z toho stane šikana a ta děti poznamená na celý život.

Agresivita u dětí jen roste..

V dnešní době agresivita u dětí mezi dětmi bohužel jen roste. Děti díky počítačovým hrám a filmům nerozlišují fikci a realitu. Vždyť tu postavu ve hře taky nic nebolí, když ji praští, tak proč ten spolužák tak křičí, když ho bouchnu? Násilí ve virtuálním světě stále přibývá a dítě ho začíná považovat za běžnou součást života.

Poslední dobou to ale není jen o hrách a filmech. Agresivita, ubližování, zloba na nás útočí ze všech stran a děti to vnímají mnohem více, než my dospělí. Je to pak už jen na rodičích, jak dítě ochrání a vysvětlí mu, co je špatně. Když se mamince narodí miminko, bojí se o něj, a čím je starší, tím větší strach o něj má.

Děti nám většinou jen nerozumí – Jak komunikovat s dětmi tak, aby nám skutečně rozuměly?

Jednou z věcí, z které má strach, je to, že jejímu děťátku někdo ublíží. Nejsou to jen dospělí, kdo ubližují, ale čím dál více ubližují právě děti. Začíná to už na pískovišti, když batole vezme ostatním hračku, nebo je odstrčí, když si chce půjčit autíčko. Potom ve školce, kdy si děti vybíjejí zlost na slabších a ubližují jim.

Dítě ubližuje druhým jen proto, že se samo cítí ublížené

Pokud se dítěti už v počátku nevysvětlí, že ubližování je špatné, nenastaví se zásady a pokračuje to i ve škole, s každým dalším rokem, kdy mu to projde, jeho agresivita stoupá a stoupá. Pak už moc nepomáhají ani zákazy a opatření, dítě rodiče většinou nenávidí a vše, co rodič nabízí, odmítá.

Bohužel se obětmi dětských agresorů stávají často i zvířata. Hlavně ty, která jsou v jejich blízkosti. Mladé zvířátko se nedokáže bránit, starší si nedovolí se ani ohnat po ubližujícím dítěti, protože by bylo potrestáno. A tak bývá zvíře týráno, až to někdy vede k tragickým následkům.

Kolikrát vidíme v televizi, že parta kluků hází po psech kameny, tahají kočky za ocas, dokonce střílejí vzduchovkou po ptácích a i horší věci, které končí smrtí zvířete. To, že dítěti, kterému někdo ubližuje, je potřeba pomoci, je samozřejmé. Měli bychom si ale uvědomit, že naši pomoc potřebuje i dítě, které ubližuje druhým.

Emoce jsou to, co nás ovládá – Jak to máte se svobodu a svévoli u dětí?

Opravdu jen zřídka to dítě dělá pro zábavu, často to bývá volání o pomoc, snaha, aby si ho někdo všiml. Často žije v neúplné rodině nebo v takové, kde je mu ubližováno a nikdo si ho nevšímá. Někdy také bývá z dobře situované rodiny, kde rodiče ale hodně pracují a nemají na něj čas.

Agresivita u dětí je téma, kdy se dospělí snaží přijít na to, jaká je příčina. Děti svou agresí k ostatním spolužákům se tak snaží na sebe upoutat pozornost, a i když je negativní, je lepší, než žádná. Dětská agrese není ale jen o ubližování. Hodně rodičů špatně pochopilo tzv. ,,americký“ styl výchovy. Drtivá většina rodičů si myslí, že tento styl výchovy spočívá ve velké toleranci všeho, co dítě dělá a žádá.

Za agresivní chování dítěte nemůže dítě, ale rodiče

Myslím si, že tyto děti nemají nastaveny žádné mantinely, a proto si často vynucují splnění svých přání agresivním chováním. Křičí, lehají si na zem, koušou rodiče, spolužáky, kamarády, vztekají se a zdůrazňují nahlas to strašné slovo „NEEE“.  Kolikrát jsem byla svědkem toho, kdy dítě zcela ,,terorizovalo“ rodiče svými požadavky.

Rodiče zmatení dnešními radami a tipy se bojí jakkoliv zareagovat, aby náhodu svému dítěti nesnížili jeho sebevědomí. Většinou tyto spory mezi dětmi a rodiči skončí tak, že rodiče raději ustoupí, dítě vyhrálo a je jasné, že příště nebude reagovat jinak. Někteří rodiče to dokonce hodí na styl výchovy, označí ho za nefungující a vyberou si jiný.

Jediné a nejdůležitější, co mohou rodiče udělat, je zamyslet se nad sebou a podívat se hlavně sami na sebe. Pokud dítě ubližuje ostatním, neuvědomuje si, že hlavně týrá samo sebe, mstí se za to, co ho trápí. Nejen, že se připraví o kamarády, kteří s ním nebudou chtít mluvit, nebo se ho budou bát  a dítě zůstane osamocené, ale může za to mít i sankce.

Facka i pohlavek je ponížení pro každého – Výchova s výpraskem není nutná

Dvojka z chování je ale to nejmenší, dítě může skončit i ve výchovném ústavu, a to pak rodiče nabírají přesvědčení, že oni jako rodiče ve výchově selhali. Nejhorší ale je, když se sejde několik podobných povah (nepochopených dětí) a utvoří partičku, která je postrachem okolí. To už se jedná většinou o ,,děti“ před koncem školní docházky, takzvané „osmáky“ a „deváťáky“.

U nich ale ta nenávist k okolí nevznikla ze dne na den, i oni nejspíš nejdříve ,,jen“ tahali kočku za ocas, pak sebrali na pískovišti kamarádovi autíčko a strčili do něj, když ho chtěl zpátky. V první třídě párkrát sebrali spolužákovi svačinu a spolužačce dali připínáček na židli, na druhém stupni už to byla šikana ,,se vším všudy“, od posmívání se po fyzické ubližování ostatním.

„Komunikuj otevřeně, obrň se trpělivostí, dej tomu čas a uvidíš, že sklidíš, co zaseješ.“

A to stačilo tak málo, aby se nic takového nedělo. Stačilo jen, aby si rodiče našli na dítě čas a v ten pravý okamžik (už v raném dětství) zasáhli. Děti nejsou ty, co nám chtějí dělat naschvály, ubližovat nám a dohánět nás k šílenství. Děti jsou pouze zrcadlem naší osoby, jednání a přístupu k životu.

Neučí se tolik z toho, co si myslíme, že je učíme, vezmou si více z toho, jak jednáme a žijeme. Není důležité studovat tisíce článků, tipů a rad, všechny zkoušet a vybírat si, co funguje a nefunguje. Je důležité jít k zrcadlu a zahledět se na sebe jako rodiče. S tím vám ale nepomůže nikdo jiný, než vy sami.