Stává se vám, že na dětské úrazy reagujete křikem, lamentováním či rovnou panikaříte? A víte, že tak svým dětem škodíte? Dítě je velmi vnímavý organismus. Zaregistruje i sebemenší změny ve vaší hlasové intonaci a citlivě reaguje na vaše nálady. Proto když dítě spadne a vy za ním s křikem běžíte a máte hrůzu v očích, jediné čeho tím dosáhnete, že dítě náležitě vyděsíte.
Neříkám, že si pádů nemáte vůbec všímat, ale vždy nechte zareagovat dítě jako první. Některé děti totiž přímo čekají na reakci okolí a pokud je klidná, zůstanou klidné i ony. Tak proč tohoto efektu nevyužít?
„Děti prohlédnou rodiče lépe než rodiče je.“ Jean Paul
Hlavně žádná panika
Jak je důležité nezpanikařit v krizové situaci jsem si měla možnost vyzkoušet před několika dny. Se šestiletým synem jsem byla na kluzišti. Prvních deset minut se nemohl udržet na nohou a neustále padal. Když konečně tuto fázi překonal a zjistil, že vlastně od loňska umí bruslit, oddychla jsem si. Bohužel, ne na dlouho.
Mluvte s dětmi o emocích – Emoce – proč je důležité s dětmi o nich mluvit?
Objel dvě kolečka kolem stadionu a spadl přímo na nos. Tedy mě se to z tribuny jevilo jako přímo na nos. Už z prvotní zpomalené reakce a opatrného vstávání jsem měla jasno, že to nebyl jen takový nějaký bezvýznamný pád, jako ty předchozí. Syn měl tvář zkřivenou bolestí a jak běžně nebrečí, po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy.
Mávla jsem na něho, ať jde blíž, chtěla jsem mu ten nos zkontrolovat, jestli není zlomený. Zlomený nebyl, on se totiž nepraštil do nosu, ale do zubů. Au, au.
Představa, že by mohl mít vyražené druhé zuby, mě vnitřně tedy opravdu nenechala klidnou. Na synovi jsem ale viděla, jak mi visí na rtech a čeká na diagnózu a popis rozsahu zranění. Koukla jsem mu tedy do pusy a očekávala nejhorší. Ufff. Jen trocha krve z prokouslého rtu a horní jednička drží a druhá, proboha kýve se trochu, nebo se mi to jen zdá? Hlavou mi vířily zmatené myšlenky, co dělat, co nedělat. Syn to vytušil a hned se ptal: „Mami, kýve se mi ten zub? Mě to bolí.“
Popište situace, přesně takovou jaká skutečně je
Musela jsem se rychle rozhodnout, jak odpovím. Místo domněnek jsem vsadila na fakta. Máš prokouslý ret, proto to trochu krvácí. Bolet to bude, hodně ses praštil a máš obraženou čelist. To je jako když se bouchneš do ruky, udělá se modřina, pár dní to bolí a pak je to zase dobré. A co ten zub mami, kýve se? Ne, nekýve.
Hodně se nekýve, ale jestli se nekýve malinko si nejsem jistá, vrtalo mi v hlavě. Syn opět vytušil moje pochybnosti a znovu se zeptal, takže ten zub se mi fakt nekýve, jo? Nekýve, zahojí se to, nasadila jsem optimistický výraz.
Zabralo to, syn přestal brečet a začal sledovat rej na kluzišti. Zůstali jsme na tribuně. Byla jsem připravená na variantu, že řekne, že chce jít domů a že, bez mých výčitek za promarněné vstupné, odejdeme. Na druhou stranu jsem si přála, aby syn tento bolestivý zážitek překonal a na led se ještě vrátil a nenechal se odradit jedním zaškobrtnutím. Mlčky jsme spolu seděli a dala jsem mu tolik času kolik potřeboval. Bylo to 7 minut.
Pak se syn zvedl, že jde znovu bruslit. Souhlasně jsem přikývla. Pár prvních odrazů bylo nejistých, ale pak se znovu vrátila radost z pohybu a syna jsem na konci lekce nemohla dostat z ledu, jak moc ho to zase bavilo.
Strach má velké oči
No a jak to dopadlo? Další den mluvil syn s manželem o zážitku z kluziště v minulém čase a následující den nám z vesela oznámil, že ho zub už vůbec nebolí.
Jen vědět, je hrozně málo – Vím, že bych měla … aneb, proč jen vědět nestačí?
Ale jak bych to dopadlo, když bych před synem na stadiónu odkryla své černé myšlenky a odvezla ho 30 km na nejbližší zubní pohotovost? Neměl by možnost uzdravovat se už jen svoji vírou, že to bude zase v pořádku a neměl by možnost se rozhodnout, jestli se chce ještě na led vrátit nebo ne. Takhle se zase těší na další bruslení.
„Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.“ Jaroslav Dušek
