Vím, že bych měla … aneb, proč jen vědět nestačí?

Vím, že bych měla ... aneb, proč jen vědět nestačí?

Určitě to znáte. Víte, že byste neměli dítěti dávat čokoládu, když plánujete jít někam, kde nemůže energii z ní vybít. Asi taky víte, že by dítě mělo mít pravidelný režim, který by se měl skutečně dodržovat. Možná také už víte, že cukry a tuky mají vliv na chování dostatečný podíl nejen u dětí. Nejspíše také víte, že bychom si měli všichni čistit zuby nejméně dvakrát denně.

Když to tak vidím, víme toho každý poměrně dost, co ale skutečně děláme? Děláme to, co víme nebo to jen víme a stačí nám to? Pro lepší pochopení jsem sestavila rozhovor tak, jak většinou rodiče reagují. Vzdají to ještě dříve, než mohou rozpoznat, zda k nějaké změně může dojít, protože jsou přesvědčení, že tohle, už ví.

Já vím, ale nám stejně nic nefunguje

  • „Už nemůžu, moje dítě chvíli neposedí, pořád něco chce, neumí se zabavit samo, křičí, tříská s hračkami, vážně už nevím, co mám dělat.“
  • Ptala jsem se na stravování a režim dítěte:
  • „No on toho moc nesní, takže jsem ráda, že se alespoň zacpe pribináčky a brumíkem.“
  • Takže vaše dítě se stravuje pouze joguty a brumíky?
  • „No většinu dne ano, jinak do něj stejně nic nedostanu. Na oběd odmítá veškerou zeleninu a ovoce, odmítá maso, brambory, rýži i těstoviny.“
  • Aha a víte, že tento stravovací návyk není vůbec vhodný a tím, že dítěti stále jogurty a brumíky dodáváte, zařizujete, že nemá důvod ani potřebu jiné jídlo ochutnat?
  • „Ano, já vím, ale co s ním mám dělat, přeci ho nenechám o hladu, večer toho sní trochu víc, někdy i kousek rohlíku. Já se opravdu snažím, ale on stejně ani neusne dřív než ve 23h.“
  • A víte, že tělo, které se před spaním nabije cukry, nemůže snadno usnout?
  • „Ano, já vím, ale i kdybych tohle všechno změnila tak na něj stejně nic neplatí, dělá si s námi co chce“
  • A vyzkoušela jste to změnit?
  • „Ano vydrželi jsme to 14 dní a stejně byl furt nervní“
  • A víte, že se tělo nadopované umělými cukry a tuky musí regenerovat?
  • „Ano, já vím, ale nemám na to nervy, nemůžu se přetvařovat, nevydržím to“
  • A víte, že přetvařovat se není nutné?
  • „Ano vím, ale s ním to prostě nejde, to byste ho musela znát“
  • Souhlasím, potřebovala bych syna skutečně poznat, ale co ztratíte, když tu změnu zkusíte vydržet dlouhodoběji?
  • „Asi nic, ale je to zbytečné ne? Když to nefunguje, už jsme toho zkoušeli tolik.“
  • Asi máte pravdu, je to zbytečné pokud to tak cítíte. Jestli vám není dobře v tom, co dennodenně prožíváte, ale nechcete nic měnit, pak není možné situaci vyřešit.
  • „Já vím, že je hodně po mě a po manželovi, ale nějak to dáme, musím to vydržet, díky za rozhovor“

Maminka v hloubi duše ví, že změnu potřebují všichni, také ví, že by neměl jíst jen jogurty a brumíky, ale nic ji zatím nepřesvědčilo o tom, že by cestou otevřené komunikace, důslednosti a pochopení mohla všechny tyto neduhy v sobě uzavřít. Napadlo mě, jestli své děti tak trochu nepodceňujeme.

Stěžujeme si na to, že nás děti vyčerpávají, ale změnit nic nechceme

Všichni rodiče touží po tom, aby je děti poslouchaly, a aby dělaly všechno, co se řekne a nepotřebovaly ke všemu znát důvod nebo odpověď. Jenže já jistojistě vím, že vy byste taky nechtěli poslouchat, respektovat nebo dělat věci, kterým nerozumíte. Nebo ano?

Když "to" vím, můžu "to" taky změnit

Když “to” vím, můžu “to” taky změnit

V případě, že to všechno víte, co vám brání, “to” nevyzkoušet? Rodičovství je doprovázeno pády a vzestupy, přicházejí starosti i radosti, ale není potřeba dítě bít, nadávat mu, vyhrožovat ani využívat svou velikost jako zbraň proti dítěti. Můžete se společně z chyb učit, podávat dítěti pomocnou ruku, být rádcem, průvodcem i kamarádem. Rodiče bachaři jsou pasé, agrese a tlak by měl ustupovat, ve světě tomu tak není, tak nebojujme i v rodinách.

Ebook- Jak komunikovat s dětmi

Změna komunikace s dítětem

  • Tohle je úplně nejzásadnější, pokud dítěti něco neustále podsouvám nebo všechno vzdávám, protože to ihned nefunguje, pak se nikdy nemůžu dobrat k žádnému závěru. Nikdy nemůžu uvidět a rozpoznat co je změna, jak se projevuje a jestli je dlouhodobá nebo se jen krátkodobě opakuje. Komunikujte s dítětem, jako s partnerem – přikazujete partnerovi, aby si vyčistil zuby? Nejspíše ne, pak to nedělejte, ani svému dítěti. Nepřikazujte dětem nic, není to potřeba.

Zklidnění svého já

  • Pokud na vše reaguji zvýšeným hlasem nebo křikem, pak je jasné, že mi to dítě jednou začne oplácet a dovolí si na mě hlas zvýšit také. Agresivní výrazy i chování děti odkoukávají od rodičů. Nebuďte neustále podráždění, předáváte tento postoj svému dítěti a pak vás rozčiluje, když dítě použije tu samou zbraň. Jsem máma a vím, že děti nás občas dohánějí k šílenství, ale dělají to jen proto, že je to sami naučíme.

Uvědomění si své hranice

  • Každý člověk by si měl uvědomit svou vlastní hranici. Často se rodiče dostávají doma do sporu právě díky tomu, že otec má hranici jinou než matka, to je ale v pořádku. Oba rodiče mohou táhnout za jeden provaz to ano a pro sjednocenou výchovu je to také potřeba, ale oba rodiče mají právo na to, mít svou vlastní hranici. Například: Máma: „Mně si nebaví hrát s autíčky, to má rád s tebou táta, já si s tebou ráda zahraju pexeso“ Táta:Mně nevadí tě uspávat v náručí, ale máma to má jinak, jí by bolely ruce“

Zákazy a omezení se obrátí proti vám – Zákazy a omezení k čemu dítě skutečně motivují?

Respektování pocitů svých dětí

  • Mnohdy se nám zdají pocity a obavy našich dětí úsměvné. Zlehčujeme je, například tím, že říkáme: „Ale prosím tě, čeho se bojíš, vždyť tam nic není“ nebo „To tě nemohlo bolet, vždyť máš tepláky“– říkáme to většinou proto, abychom své děti rychle utěšili, a nechceme samozřejmě, aby byly nějací ufňukánci. Když, ale upadnete vy, bolí vás to, možná nepláčete a nekřičíte na celé kolo, protože už jste dospělí a možná se taky neleknete, protože pár pádů, jste již zažili. Vaše dítě to, ale bere zcela jinak, pád je pro dítě šok, strach je neznámý pocit, který se učí zpracovávat. Jejich reakce v podobě, hysterie jsou vygradovány právě z našeho zlehčování situací. Stačí jen říct: „Spadl jsi, bolí to?“ nebo „Lekl ses, chceš obejmout?“

Naučme se nedělat z dětí neschopné malé bytosti a zkusme jejich pocity pochopit a porozumět jim. Děti spoustu věcí zažívají poprvé, a i když spadnou už po desáté, stále se pocit vrací. Díváme se na to často jako na přehnané reakce, ale my tyto reakce můžeme zmírnit, když budeme dětem naslouchat a pomůžeme jim porozumět svým pocitům.

O autorce

Kristina Farkasová

Kristina Farkasová

Jsem máma, dcera, vnučka i snacha a vím, že je někdy těžké se svými nejbližšími vyjít, natož se s nimi domluvit. Snažím se vám proto ukázat, jak se můžete naučit komunikovat otevřeně a užít si mateřství se svými dětmi naplno. Své myšlenky a názory čerpám z vlastních zkušeností a ze studií psychologie. Zaměřuji se, na vztahy mezi rodiči a dětmi, ale také o komunikaci partnerskou a pracovní.

Se svým partnerem zakladatelem projektu www.bezvymluv.cz Patrikem Zapletalem, se snažíme ukázat lidem, že ve školách nás nenaučí, jak život žít, ale jak hledat jistotu a dělat v životě to, co nechceme. S Patrikem věříme, že každý je hoden život žít tak, jak by chtěl, jen je potřeba umět si nastavit životní cíle a určit si priority.

2 komentáře

  • Mluvíte mi z duše, jsem učitelkou v mateřské školce a rodičům je nemožné cokoliv sdělit, aby se necítili dotčení nebo nevěděli všechno. Rodiče vědí, že jejich dítě je divočejší, ale od toho jsem tam přeci já učitelkou, abych ho zvládla, když na něj nic neplatí. Snažím se jim vysvětlit, že by dítě potřebovalo jinou pozornost, více objetí a méně výprasků. Je mi z toho smutno, jaký je dnes trend mít svoji výchovu a říkat tomu můj styl. Kde jsou nějaké hranice? Studovala jsem dlouhá léta a nyní ve školství nechci být ani vteřinu. S rodiči je to těžší než s dětmi. Nechci si samozřejmě jen stěžovat, ale děti těchto rodičů nám bohužel kazí celou atmosféru, kterou se my učitelky snažíme dětem vytvořit. Doporučím článek pár maminkám, ale bojím se, že efektu se stejně nedočkám, těmto lidem to nejspíš nedojde. 🙁

Přidat komentář