Děti se rodí nevinné, naivní, přátelské a tolerantní. Další jejich typická vlastnost je, že uznávají své rodiče jako bohy. Bezmezně jim důvěřují a každý den jim dávají další a další šance, aby se mohli pozitivně realizovat ve své bezpodmínečné lásce k nim.
Děti vše odpustí. I když je bijete, i když jim nadáváte, i když je ponižujete. Děti vás natolik milují, že vám nic nezazlívají. Všechnu případnou vinu totiž shazují na sebe. Já jsem ten špatný, že jsem zlobil. Já jsem ta špatná, že jsem se umazala. A proto se na mě teď máma zlobí.
Vědomá pozornost místo chvály
Děti se chtějí zavděčit, být milované a chválené. Ale musí tomu tak být vždy? Pokud je na pochvaly a uznání „nenaučíte“, mohou zůstat svobodné a tak i šťastnější. Nikoliv svázané bičem, který si na sebe ušily, že musí vždy ve všem vyhovět, aby si zasloužily uznání, úctu a respekt.
Naše děti jsou přece úžasné a dokonalé bytosti již od narození. Co na tom, že nemají ještě naše životní zkušenosti. To samo o sobě přece neznamená, že jsou hloupé, nic neumí a ničemu nemohou rozumět. My rodiče se ale k nim často takto chováme. Jako k nesvéprávným. Ty naše pochvaly nejsou nic jiného než naše kompenzace, že jejich schopnostem prostě nevěříme.
Proč je to dnes jinak? – Jaké jsou zásady a kde jsou hranice slušného chování?
Nevěříme, že se naučí chodit na nočník a tak jim zběsile tleskáme. Nevěříme, že sjedou skluzavku, tak je chválíme jaké jsou úžasné šikulky, že se cestou nezabily. Máme pocit, že nad každým obrázkem se musíme rozplývat, jinak nejsme dost dobří rodiče a své děti dost nemotivujeme k vývoji. Kam tenhle mnohdy neupřímný model vyústí?
Z dokonalého človíčka, depresivní dospělý
Docela snadno pak z našeho „chváleného“ dítěte může vyrůst ustrašený dospělý. Bojí se říct svůj názor, aby náhodou nebyl odlišný od očekávaného. Ostýchá se zařídit si dům podle svých preferencí. Nebude se ten nábytek zdát rodičům moc výstřední nebo naopak moc maloměšťácký?
I v dospělosti pak pase po pochvale a uznání. Pokud se mu jí nedostává, může skončit až na gauči u psychoterapeuta. Vždyť se pořád tak snaží a proč je to pořád málo. Proč se úspěch bere za samozřejmost a každá chyba se zveličí. Nebo naopak proč žádný úspěch není považovaný za dostatečně velkolepý?
Děti, kterým se v dětství dostávalo hodně chvály, ji očekávají i v dospělosti. Děti, které byly naopak oceňované zřídkakdy, mohou o to více bazírovat na tom, aby je už konečně někdo docenil a pochválil. Jenomže to se stane málokdy. Rodiče navyklí na svůj starý režim cukr a bič, buďto dál chválí úspěchy místo vyjádření respektu k úspěšnému nebo prostě nechválí nikdy, zato neustále kritizují.
Možná s dobrými úmysly, chtějí přispět radou a životní zkušeností. Protože přeci ani ten náš čtyřicetiletý syn není ještě dost zralý, aby chápal dosah svých rozhodnutí a byl s nimi srozuměn. Tak mu radši poradíme, aby to udělal jednou a rovnou pořádně.
Co naše děti skutečně potřebují?
Děti nepotřebují chválu. Samy dobře vidí, jestli se jim například obrázek povedl nebo nepovedl. Chtějí jen sdílet svoje pocity. A to jim umožníme tak, že jim budeme věnovat vědomou pozornost, když si o pochvalu jakoby říkají. Když se místo, jé ten obrázek je úžasný, zeptáme a jak tobě se ten obrázek líbí? Jsi s výsledkem spokojená? Naučme děti, že mají především vnímat své pocity a věřit jim. Na ničem a nikom jiném nezáleží.
Zamysleme se nad mobily – Děti a mobily aneb proč je důležité dětem nastavit limity?
Pokud jsme jako dospělí dosáhli v našich očích nějakého úspěchu (povýšení, změna zaměstnání, získání lepšího bydlení apod.) nenechme se zviklat řečmi okolí, že náš úspěch v jejich očích není nic výjimečného a že jsme stále jen hloupé děti, které se mají ještě co učit.
„Kdo jedná proto, aby za to byl odměněn nebo, aby nebyl potrestán, není sám sebou nýbrž závisí na pochvale a kritice druhých. Dává tak nad sebou ostatním moc a vydává se na pospas cukru a biči.“ Reinhard K. Sprenger
