Nejen při výchově dětí se dostaneme do sporu se sebou samotnými, o tom jestli jsme dost dobří a jestli někdo jiný náhodou nemůže mít pravdu. Když nám kamarádka říká, že její syn už nenosil plenky v 10 měsících a že není v pořádku, aby dítě mělo plenky déle než jeden rok. Začne vás napadat, zda byste své dítě neměla donutit taky, aby se zbavilo plen, když už mu jsou dva roky.
Pozorujete také, že se s vámi kamarádka v mnoha věcech rozchází, prostě to cítíte jinak a snažíte si prosadit své pocity. Jenže, co když má pravdu? Co když jste vážně neschopná, že nezvládnete své dítě odnaučit od plenek?
Moje dítě je jiné, než všechny ostatní
Zjišťujete postupem času, že se vaše dítě od jiných liší, je pomalejší/rychlejší, málo/hodně mluví, ještě má/už nemá dudlík. Najednou bez jakéhokoliv logického odůvodnění začnete své dítě porovnávat s ostatními. Vrtá vám hlavou, proč je vaše dítě jiné, proč není jako všechny ostatní?
K tomuto pochybování o vlastních hodnotách, o výchově, přístupu k dětem začneme většinou přicházet zbytečně. Vždyť každé dítě je osobnost a vy také nejste stejní jako vaši kamarádi nebo sousedé. Neděláte vše, co dělají druzí, máte svůj názor, máte své pocity a potlačujete vlastní intuicí domněnkami druhých.
Vaše dítě je přesně takové, jaké se mělo narodit a je potřeba, přestat o tom stále pochybovat. Je v pořádku, že něco máte jinak!
Proč nám tolik záleží na tom, co si myslí okolí?
Možností je hned několik:
- Bojíte se, aby o vás nemluvili s ostatními
- Bojíte se, aby vás nesoudili
- Bojíte se, aby si o vás „něco“ nemysleli
- Bojíte se, aby vás někdo neoslovil
Zkrátka nechcete vyčnívat z davu. Úplně nejmíň si přejete, aby na vás někdo koukal a říkal si: „Hm, ta to teda nezvládá“ – „Ten její syn ještě neumí mluvit a to mu jsou už 3 roky“
Nikdo z těch, kteří vás mají možnost vidět u lékaře, venku, v obchodě, vás ani vaše dítě neznají. Nežijí s vámi neví, že zrovna dneska jste celou noc nespali… neví, ani jaká skutečně jste máma…
Okolí ví jen to, co vidí a to je vše. Nic víc o vás neví a ani nemusí vědět. Vy nejste povinní se obhajovat anebo někomu něco vysvětlovat. Možná, jen nemáte dobrý den vy nebo vaše dítě, možná nikdo neví, že právě pracujete na tom, jak rozpoznávat pláč a potřeby dítěte.
Spoléháte na tresty? – Zákazy a omezení k čemu dítě skutečně motivují
A takto by se okolí mě na rodiče s dětmi dívat, s respektem a pochopením, i když se jim situace může zdát nespravedlivá. A když cítí, že by měli zasáhnout, pak by to měli udělat také s respektem. Místo: „Pane bože, mohla byste si to dítě uklidnit!“ – by mohli reagovat takto: „Nemůžu vám nějak pomoci?“
Nabízet pomoc ostatním je zbytečné…
Ano, také jsem si to myslela a vím, že kdo o pomoc skutečně nestojí, tomu ji není možné poskytnout, ale opak je pravdou. Když si odpustíte pohrdání a souzení druhých, pak vaše rada skutečně může pomoci. Na světě je spousta matek, které se ocitly v roli matky ve velmi mladém věku, tudíž na mateřství jsou ještě méně připravení než rodiče, kteří svou rodinu plánovali.
Těmto mladým matkám mnohdy nebylo v dětství dodáno, dostatečné výchovy, neměly to jednoduché už od samého počátku. Vždyť ještě nedávno si hrály s panenkami a nyní mají v kočárku panenku živou a péče není stejná.
Možná je to děsí a díky tomu svůj hněv přenáší na své dítě. Možná jsou vyčerpané a jejich noci jsou probrečené, ale musely se naučit být pro okolní svět tvrdé. Nikdo jim nikdy neukázal lásku, péči, strach, soucit, upřímnost ani respekt. Díky tomu nemohou být matkami takovými, jaké jejich děti potřebují.
V Ostravě je na denním pořádku, že máma křičí do kočáru…
Být dospělý neznamená mít v občanském průkazu 18 let, dospělý bychom měli být nějakou chvíli a až tehdy uvažovat o založení rodiny. Mámou se dnes může stát opravdu každá, která si „nedá pozor“ – matky s dcerami velmi málo hovoří o sexu, milování, lásce, pochopení a respektu.
Opakují stále, dej si bacha, ať nedopadneš jako já nebo ta tvoje spolužačka, ale už nerozvedou, jak k tomu skutečně může dojít. Nesednou si se svými dětmi a nepovídají si o rodině, manželství, partnerství, jen straší, zakazují a vyhrožují.
Netuším, zda je to časem, kdy jsou rodiče vážně tak vyčerpaní ze své práce, že na tyto důležité faktory výchovy zapomínají, ale u nás na Ostravsku je na denním pořádku, vidět naštvanou mámu, která křičí do kočárku.
V jejich očích je, ale vidět zoufalství a strach, který skrývá pod maskou tvrdé ženské, kterou jen tak něco nezlomí. Většinou tyto mámy, jsou velmi vulgární, protože právě tyto slova jim dodávají sílu. Nikdy v životě je nenapadne, začít se do dítěte vciťovat. Nikdy je nenapadne přemýšlet o jejich potřebách.
Proč se zabývat emocemi? – Emoce ovlivňují náš život – jak je prožívají muži, ženy a děti
A to všechno ne proto, že by to byly snad lidské zrůdy, ale proto, že tohle samy nikdy v dětství nepocítily. Výchova dítěte není jen o stravě, oblékání, očkování a škole, ale jde především o předávání osobnostních rysů.
- Jak může předat máma lásku, když ji nikdy sama nepocítila?
- Jak může dítěti ukazovat respekt, když jí nikdo nikdy nerespektoval?
- Jak může dítě učit něčemu, když se všechno musela naučit sama?
- Jak může své dítě milovat a najít v sobě mateřskou lásku, když ji nikdy nepoznala?
Tyto mámy na první pohled vypadají, že o pomoc nestojí a to především protože, vědí, že je okolí okamžitě odsoudí.
Jak pracovat se svými pocity, domněnkami a předsudky?
Mám jednoduchou radu, zbavte se domněnek a předsudků. Nedívejte se na všechno, co se vám nelíbí hned po svém. Zkuste přemýšlet o tom, jaké by to bylo vám. Co kdybyste ta naštvaná máma, byla zrovna vy? Co když ta máma, která vypadá jako alkoholička, je máma, co by svému dítěti nikdy neublížila, jen vážně už neví kudy kam. Co když je to právě člověk, co o sebevzdělávání nic neví?
Umí dětský řev zastavit jen násilím a třeba ji to vážně nedělá dobře, ale jinak to prostě neumí? Když cítíte, že byste měli zasáhnout, udělejte to. Udělejte to, ale tak, aby to bylo v opačném případě vám. Odpusťte si poutání pozornosti a přistupte k mámě blíže. Nekřičte na ni, jen se zeptejte, zda by nepotřebovala pomoci.
Naučte se žít tady a teď – Proč je důležité si denně vychutnat přítomné okamžiky?
Nebuďte bezcitní a naučte se pochopit, že ne každý měl možnost poznat, že reagovat na dětský pláč jde i jinak, než třesením kočárku nebo necháním dítě vyřvat. Naučme se všechny neodsuzovat a hned je neházet do jednoho pytle. Nezaslouží si to nikdo.
Věřte svým pocitům, řiďte se intuicí, ale odpusťte si aroganci a pohrdání
