Bojím se všeho! Bojím se toho, čeho jsem se dříve nebál

Patří pocit strachu do dětské života? Ano. Nastává období, kdy mají větší rozhled. Maminka není středobodem jejich vesmíru a batole začíná více vnímat a všímat si. Je to přirozené. A u nás toto období nastalo.

Dětský strach byste neměli zlehčovat

Ale jdi vždyť tam nic není, neřvi nemáš důvod …. > to jsou nejčastější věty, které jako rodiče používáme ve snaze dítěti vysvětlit, že mu nic nehrozí. Napadlo vás, ale někdy, že dítě tam skutečně něco vidí, má ten důvod ke strachu a to, že mu řeknete něco jiného neznamená, že vám musí uvěřit a okamžitě se přestat bát. Vždyť tohle ani nejde…

Emoce ovlivňují náš život – Proč je důležité o emocích s dětmi mluvit?

Zkuste si představit, že jste někde a vidíte třeba tarantuli, a i když vám všichni budou říkat, jak se nemusíte bát vždyť je to jen pavouk a oni ho například, sami nevidí – pro vás, tam ale je a ten strach nejde okamžitě překonat. Nebo můžete trpět strachem z výšek > někomu stačí i 1 metr nad zemí, aby měl závratě a vykládejte takovému člověku ať se nebojí, že je to „jen“ malá výška.

Zkuste v cítit do dítěte a buďte mu oporou. Neříkám, že byste ho v tom měli ve strachu podporovat, ale vysvětlit mu, že skutečně vy tam nic nevidíte a hlavně , že jste tu sním a pro něj. Děti potřebují ubezpečit, že je ochráníte!

Ať už se bojí hluku, pavouků nebo příšer pod postelí. Věřte jim, že to tam jsou. Ujistěte je, že „to“ odstraníte nebo, že se pokusíte společně to řešit a ubezpečte je, že tu jste pro ně.

Jaký je náš příběh se strachem?

Prozatím se u nás objevily dva největší strašáci, nejsou to bubáci, ale pes a pavouk. Nemůžu říct, že se syn přestal bát, ale snažíme se strachy vysvětlovat a nepodceňovat. Věříme mu, když něco vidí, uznáváme, když něco slyší a vždy jej ubezpečíme, že jsme tady pro něj. Strach je pro dítě nový pocit a dítě se s ním potřebuje seznámit a sžít stejně jako s pocity dalšími.

Štěkot psa – bojím se mami

Můj syn miluje psi. Soused má psa a nikdy mu nevadil (a myslím, že ani vyloženě nevadí) Jde spíše o ty zvuky. Když jsme v koupelně, tak slyší psa jak štěká. Nejprve jsem vůbec nevěděla co se děje a nechápala jsem to. Vždy šel do koupelny sám, a začal se svlékat a najednou za mnou přiběhl, že „BE BE“ (máme Bena, takže žádné haf, ale Ben, podle syna bébé ). Celý se klepal a byl vyděšený. Takového jsem ho ještě nezažila.

Ten první večer, co se tohle stalo se odmítl koupat, zuby si vyčistil, ale musela jsem ho držet celou dobu v náručí. Druhý večer se také odmítl koupat, ale to jsem to už nějak překonali a rychle jsem ho osprchovala.  Ovšem pes ani neštěkl, vůbec nebyl slyšet. Jemu ale stačilo, vědět, že tam je.

Už je to pár týdnů. Koupe se bez problému (to velké drama trvalo jen pár dní) a už do koupelny jde i sám.

Pověděla jsem mu, že se není čeho bát, že pejsek na něj nemůže, a že jsem tu s ním a nedopustím, aby se mu něco dělo. Také jsem mu pověděla, že Sára (tak se jmenuje sousedovic fena) ho štěkáním jenom zdraví , že se chce možná  kamarádit a dát mu dobrou noc.

Když si opět vzpomene, že pejsek štěká tak mu povím, ale já pejska neslyším, poslouchej. Zvážní > zaposlouchá se a nejspíš si uvědomí, že skutečně neštěká a dál se věnuje svým věcem.

Pavouci – mami pomoc, bojím se

Další strach se objevil z pavouků a také přišel z ničeho nic a ze dne na den. Ovšem na rozdíl od štěkajícího psa to je větší oříšek. Jednoho dne se totiž pavučina s malým pavoučkem objevila nad jeho postelí, a i když jsme ho hned sundali a ukázali mu, že tam nic není. V postýlce spát odmítal. Pár nocí spal se mnou.

Povídali jsme si o tom, že by se měl vrátit zpátky do své postele k plyšákům, jeho reakce byla, ale jiná. Přestěhoval se do své malinké dětské postýlky, kde spal se všemi svými plyšáky (divím se, že se tam vešel)  Tahle postel byla na druhém konci pokoje a už sloužila jen pro plyšáky.

Zakazujete a omezujete své děti? – Zákazy a omezení k čemu dítě skutečně motivují?

Nespal v ní od svých sedmi měsíců. Takto společně s rozsvíceným světlem začal spát, ale my nechtěli, aby se naučil na malou postýlku. takže nastalo velké stěhování pokoje. Malou jsme dali pryč a velkou na místo, kde byla ta malá. Všude jsem uklidila, vymetla i ten nejmenší kout, aby tam nebyla pavučina a už jsme jen čekali, co tomu řekne Ondrášek.

Přiznávám, že jsem měla malinko strach, aby to pro něj nebyl šok, když v malé postýlce našel opět bezpečí. Naštěstí vše proběhlo skvěle, když viděl postel smál se a byl šťastný.

Velký strach už nemá, ten jsme společně překonali – když vidí pavučinu ukáže mi jí a společně jí uklidíme. Vlastně ani nevím, kde se tu pořád berou. Je to starým domem nebo jen tím, že syn prostě najde i tu nejmenší, která mému oku unikne?

Dětská mysl je záhadou a obzvlášť, když ještě děti neumí mluvit. Nedokážou vám totiž říct, na co právě myslí.