Vzdor je jen slovo, kterého se rodiče bojí a děti mu nerozumí

Vzdor je jen slovo, kterého se rodiče bojí a děti mu nerozumí

„Období vzdoru“ – takto nazýváme dny, týdny a měsíce, kdy nám naše dítě vzdoruje a prostě už nechce dělat jen to, co chceme my. Najednou z ničeho nic, si začne dítě prosazovat svou, odmítá jít tam, kam mu řeknete. Odmítá se okamžitě oblékat, jíst nebo pít, kdy potřebujete vy.

Najednou chce od vás utíkat, sbírat klacky a kamínky, skákat do kaluží nebo šprtat tím klacíkem v tom nejvíc rozbláceném místě. Napadá mě, když to píšu, proč nám rodičům tohle přijde tak absurdní? Proč se tak bojíme, aby se dítě neumazalo nebo aby nespadlo a neblížilo si?

Chyba číslo jedna – myslíme a mluvíme za dítě vždy a všude

  • Čím to je, netuším, ale tak nějak jsme si rozhodli, že rodiče ví všechno. Určitě znáte přísloví „Maminka a paní učitelka mají vždycky pravdu“ – takže si prostě myslíme, že tím klackem co má v ruce se může píchnout do oka, je na něm spousta bacilů. V kaluži se prostě nehraje, nebudeme přeci prát každý den. Všechno tohle, jsou jen smyšlené pověry a slova, která si neseme z dětství, zkusme se nad tím chvíli pozastavit.

Jdete s dítětem na hřiště po dešti – je jasné, že by vás ihned mělo napadnout, že dítě budou kaluže venku zajímat. Oblečte své dítě tak, aby si mohlo vyzkoušet kaluž prozkoumat, nepotřebuje nic víc, než gumáky, nepromokavé kalhoty a bundu. Dítěti sdělte, že pokud si chce v kaluži hrát, budete venku kratší čas, protože v kaluži je voda, ta je studená a vy se bojíte, aby se nenachladilo.

Když budete dětem zakazovat zkoumat svět a bránit jim, když projeví zájem o cokoliv, budete v nich pomalu zabíjet chuť cokoliv nového zkoušet. Budete se dostávat s dětmi do sporu téměř vždy a v případě, že dítěti neposkytnete možnost poznat vaše hranice, pak nikdy nemůže přijít na to, jak se s vámi domluvit.

Jak to vidí dítě?

Chci, si hrát maminko, tenhle klacík mi pomáhá prozkoumat, co všechno se v tom bahně a kaluži nachází? Když do toho mami, šlápnu, je to bezva, vyzkoušej to někdy se mnou. Pomůžu ti pak, umýt boty, když mi o tom řekneš. Když si to budu moci párkrát vyzkoušet, nebudeme na sebe tolik křičet, protože já pochopím, že tohle se běžně nedělá a na hraní v kaluži potřebuji, ty správné boty, kalhoty a bundu. Naučím se to respektovat, když mi pomůžeš to pochopit.

Chyba číslo dvě – Křik a vztek se snažíme okamžitě zastavit

  • Když se dítě zlobí a je naštvané snažíme se to ihned zastavit, protože rozhodně nechceme, aby na nás někdo koukal a něco si o nás myslel. Schováváme se a jen tak tiše a hrozivě dítěti vyhrožujeme: „Já ti říkám, okamžitě přestaň nebo ti ke křiku dám důvod“„Zmaluju ti ten zadek, že si na něj týden nesedneš, jestli okamžitě nepřestaneš brečet“ a jiné podobné věty, které jsme slýchávali v dětství.

Křik a pláč dítěte s lidským mozkem dokáže dělat zázraky, najednou nás rozladí a my se nedokážeme na nic soustředit. Přirozeně máme aktivováno: „slyším pláč, zastavím pláč“ a je zcela jedno, zda se jedná o naše nebo cizí dítě. Já když slyším dětský pláč, mám nutkavou potřebu dítěti pomoci, ne vždy mohu zasáhnout, ale tolik bych si přála, aby se rodiče naučili skutečně rozumět dětským projevům,

Každý křik a pláč neznamená vzdor nebo potřebu hladu či spánku, každý křik a vzdor je signál pro rodiče, aby zjistili, že dítěti nerozumí. Když dítě pláče, hledáme za tím vždy problém – zkuste nehledat problém bez dítěte, ale s ním. I ty nejmenší děti můžete pochopit a porozumět jim, jen musíte přestat hledat bez dítěte.

Jak to vidí dítě?

  • Neumím se ještě pořádně vyjadřovat, takže ti nemůžu všechno říct, ale připadá mi mami, že se mnou jednáš beze mě. Proč tě nezajímá ten klacek stejně jako mě? Proč mě táhneš z té kaluže pryč, vždyť já si jen hraji? Co znamená „Ty mě, ale zlobíš“? Jak tě maminko, zlobím? V kaluži se nesmí hrát, ale jiné děti si tam hrají?

Proč všechno děláme tak rychle? Já ti vůbec nerozumím, nedáváš mi dost času na to, abych to mohl pochopit. Brečet se nesmí, ale když mě něco bolí nebo štve, nedokážu to jinak zpracovat, ještě jsi mi to mami, neukázala. Ty taky křičíš, když se na mě zlobíš, protože jsem utekl za míčem, abych ho neztratil.

Ebook- Jak komunikovat s dětmi

Zatím křičím a vztekám se, ale věřím, že mi pomůžeš pochopit, jak bych to mohl řešit jinak, jen tomu ještě nerozumím. Pomoz mi a vysvětluj mi, proč ti něco vadí a proč mi něco někdy nechceš dovolit, když to budu moci vědět, rychleji to pochopím.

Dětská mysl nemá ještě tak vyvinutou slovní zásobu, ale to nemění nic na tom, že neporozumění si je ten největší stavební kámen, který se v mnoha rodinách rozpadá. Můžeme to nazývat vciťování se, jak by bylo nám, kdyby se takto bez vysvětlení a pochopení choval k nám.

Jak byste reagovala kdyby k vám přišla nyní vaše máma a vláčela vás za ruku z obchoďáku, protože by byla přesvědčená o tom, že novou kabelku vážně nepotřebujete. Měla by několik argumentů, že je moc drahá, ví, že kabelek máte spoustu a bylo by jí úplně jedno, že vy tuhle šedou zrovna nutně potřebujete, protože perfektně padne k těm botám, co máte doma.

Zeptám se jen na jednu otázku: Měla by slova a argumenty vaší mámy stejnou váhu jako tomu bylo, když jste byla malá? Nejspíše ne, protože nyní jste dospělá a dokázala byste se svou mámou o tom, hovořit a možná vás napadá také, že do toho, jakou si chcete pořídit kabelku, jí nic není. Ale nám přece do toho, že se dítě chce umazat od hlavy, až patě taky nic není, když ho dopředu seznámím s tím, že musí mít patřičné oblečení a obuv, naučí se to respektovat.

Také si nekoupíte kabelku každý týden, ale uznáte za vhodné, kdy ji potřebujete, máte dostatek peněz, apod. Srovnávat děti a dospělé nejde, ale je potřeba si uvědomit, že myšlenkově je dítě na tom úplně stejně, jen ještě spoustu věcí objevuje a poznává. Svými zákazy bez vysvětlení, děti naučíte, dělat „to“ tajně.

Rodič by neměl být jen učitel a soudce, rodič by měl být průvodce a kamarád, jedině tak jeho důvěru ve vás nijak neohrozíte.

O autorce

Kristina Farkasová

Kristina Farkasová

Jsem máma, dcera, vnučka i snacha a vím, že je někdy těžké se svými nejbližšími vyjít, natož se s nimi domluvit. Snažím se vám proto ukázat, jak se můžete naučit komunikovat otevřeně a užít si mateřství se svými dětmi naplno. Své myšlenky a názory čerpám z vlastních zkušeností a ze studií psychologie. Zaměřuji se, na vztahy mezi rodiči a dětmi, ale také o komunikaci partnerskou a pracovní.

Se svým partnerem zakladatelem projektu www.bezvymluv.cz Patrikem Zapletalem, se snažíme ukázat lidem, že ve školách nás nenaučí, jak život žít, ale jak hledat jistotu a dělat v životě to, co nechceme. S Patrikem věříme, že každý je hoden život žít tak, jak by chtěl, jen je potřeba umět si nastavit životní cíle a určit si priority.

Přidat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.