Donedávna můj syn miloval všechny barvy. Neměl problém ani s růžovou, pokud jí na oblečení nebylo moc. Jakmile nastoupil do 1. třídy, začal po vzoru svých spolužáků rozlišovat „klučičí“ a „holčičí“ barvy. Pro mě úplně nepochopitelná věc. Já nejvíc na světě miluji modrou barvu a nikdy mě dosud nenapadlo, že bych ji snad nemohla nosit, protože nejsem muž.
Růžová je jen pro holky
Stejně tak mě nenapadlo, že dceřiny nenošené šedé sandály schované pro syna, budou naším prvním rodinným barevným problémem. Syn si je odmítl nasadit, se slovy, že je nosit nebude, protože jsou růžové. Koukám na šedé sandály a říkám si o jaké růžové mluví? Aha, ani jsem si nevšimla, že jsou obšité růžovou nití.
Jsem rozladěná, na co jsem je tedy dva roky schovávala. Přeci nevyhodím nové boty kvůli růžové niti. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy byl problém sehnat vůbec nějaké padnoucí sandály pro dceru, jsem se děsila, že budu muset absolvovat se synem druhé kolo zkoušení a ještě utratím dalších 1 500 Kč navíc úplně zbytečně.
Syn si trvá na svém, že se mu spolužáci budou smát. Já hledám oporu u manžela. Ten navrhuje kompromis, že tedy můžeme nové boty koupit, ale dostane je k blížícím se narozeninám místo plánované stavebnice, když je tak nutně potřebuje. S tím syn nesouhlasí.
Jsem smutná, nechci, aby se mu děti smály a cítil se ponížený. Zároveň mi přijde jako plýtvání zdroji vyhodit novou funkční věc. Snažím se synovi vysvětlit, že každý může nosit barvy jaké se mu líbí, že se nerozlišují podle pohlaví. Nevěří mi. Napadne mě sednout k internetu a zadat do vyhledávače „růžové pánské boty“. No a výsledek na sebe nenechal čekat. Nike, Adidas a další, všechny křiklavě růžové, některé i po celém povrchu, lososové i s růžovými tkaničkami.
A co syn na to? Byl udivený, ale evidentně se mu velmi ulevilo, že se nemusí kvůli barvě bot stresovat ani si vybírat jiné. Boty jsem nachystala na ráno na chodbu. Jakpak se mu to přes noc v hlavičce rozleží?
Syn si sandále ráno bez řečí nasadil, rozloučil se a odešel do školy. Odpoledne ho vzala babička na zmrzlinu a první co bylo, že se jí pochlubil, že má nové boty. Byla jsem na něho pyšná, že se postavil předsudkům. Věřím, že tahle první zkušenost, stát si za vlastním názorem, ho posílí i do budoucnosti.
Kluci přece nebrečí
Další zažitý mýtus je, že kluci nebrečí. Kolikrát já už jsem to na hřišti zaslechla. Je mi těch kluků líto, že už takhle malincí se musejí přetvařovat a dusit v sobě emoce. Žádná emoce přeci není špatná. Jsou to emoce a ty je potřeba projevovat.
Slzy odplavují bolest, uvolňují přetlak a pomáhají tělu být v psychické rovnováze. Potlačované emoce mohou způsobit nemoce.
Místo používaných frází:
- „Kluci nebrečí.“
- „Neřvi, zase se nic tak hrozného nestalo.“
- „Jen řvi a já ti ještě přidám na zadek, ať máš proč brečet.“
Dítě raději obejměte a vyjádřete vaše pochopení pro jeho reakci. Časem se emoce dítě naučí lépe ovládat a dávat najevo přiměřeným způsobem, ale nikdy by je nemělo ignorovat a schovávat.
Každému musíš vyhovět
Tenhle stereotyp jsem si uvědomila, při jedné Duši K s Jaroslavem Duškem. Mluvil o tom, jak běžně nevědomě potlačíme vlastní dítě na úkor jiného dospělého. Konkrétně když děti nutíme zdravit, děkovat nebo se bavit s cizími lidmi na ulici. Absolutně při tom nerespektujeme právo dítěte rozhodnout se, s kým chce a nechce hovořit.
Protože v těchto situacích dítě vyrůstá, předává automaticky ve výchově tento stereotyp další generaci. Mladí lidé pak v naučené reakci pokračují v rodinném i pracovním životě. Mají pocit, že je jejich povinností vyjít ve všem vstříc svému zaměstnavateli či partnerovi a že na jejich pocitu či souhlasu vlastně vůbec nezáleží.
Proto vychovávejme z dětí samostatné a zodpovědné osobnosti. Neprojektujme do nich naše očekávání. Jen tak budou šťastné, sebevědomé a kompetentní pro vlastní život.
