Ve svém okolí sleduji různé modely fungování prarodičů v praxi. Ideální případ je symbióza rodičů, prarodičů i vnoučat. Babička, kdykoliv pohlídá, rodiny se často navštěvují. Vládne spokojenost a pohoda. Takových rodin ale mnoho není, což je pro obě strany škoda. Opakem jsou rodiny, které se po narození vnoučat přestaly úplně stýkat nebo se vidí jen výjimečně.
Důvody mohou být tyto:
- prarodiče se o vnoučata nezajímají, mají své vlastní koníčky či ještě pracují
- prarodiče nerespektují výchovné či výživové nastavení rodiny
- prarodiče neakceptují druhého rodiče
- prarodiče bydlí daleko nebo vnuci žijí dlouhodobě v zahraničí
- prarodiče a rodiče spolu neumí efektivně komunikovat
Pokud jste někde mezi těmito variantami a zrovna se rozhodujete, jak si to soužití v širší rodině nastavit, předložím vám pár argumentů, proč by se obě strany měly snažit, aby to fungovalo. Obě strany mohou jen získat.
Vnoučata obohatí, když se jim prarodiče věnují
Zapomeňte na chvíli na maminku, která vás nestále kritizuje a ví všechno nejlíp. Najděte na její babičkovské roli pozitiva. Nebude jich vůbec málo.
Žena v roli babičky je například:
- moudrá
- má životní zkušenosti (umí vařit, péct, pečovat o děti)
- má nadhled
- může být manuálně zručná (umí šít, plést, háčkovat či vyšívat)
- uchovává tradice a rodinné hodnoty
Stejně tak pozitiva hledejte na dědovi. Není třeba kutil? Nebylo by skvělé, kdyby vnoučata odtrhl od facebooku a naučil je sekat dříví, postavit ptačí budku, sestrojit elektrický obvod či je vzal do muzea nebo do zoo?
Pokud jsou prarodiče ochotní podělit se o svoje zkušenosti, svým vnoučatům mohou předat:
- sociální dovednosti, tj. schopnost komunikovat i s někým jiným než jen s rodiči či učiteli
- empatii – naučit se brát ohledy na staršího člověka, zejména pokud má nějaká zdravotní omezení
- jiný žebříček hodnot (co považují za důležité moji rodiče, co já a co moji prarodiče)
- konkrétní dovednost (cizí jazyk, pletení, vaření, soustružení apod.)
- lásku, péči, „parťáctví“ a další životní vzor
- jistotu, oporu a soudržnost (v případě úmrtí, rozvodu, nemoci, nezaměstnanosti apod.)
- obsah pojmů úcta a víra
„Babička má čas, který jako matka nikdy neměla – čas vyprávět, čas poslouchat tajemství, čas na mazlení.“ M. D. Vries
Prarodiče obohatí, když je vnoučata navštěvují
Mít vnoučata není jen o hlídání, starostech a zásahu do rodinného rozpočtu.
Přínos vnoučat pro prarodiče:
- omlazení
- informace a zasvěcení do nejnovějších trendů a technických vymožeností
- radost a optimismus do života
- odvedení myšlenek od nepříznivého zdravotního stavu
- možnost seberealizace
Proč být v rodině vzájemně tolerantní?
Jak se ale popasovat se situací, kdy nám chování či jednání prarodičů v něčem vadí? Hádat se, ustoupit nebo to vůbec neřešit? Jděte zlatou střední cestou. Seznamte prarodiče se zvyklostmi ve vaší rodině. Pokud například dětem nedáváte sladkosti, tak to oznamte. Nikoho nepřesvědčujte o vaší pravdě, jen poproste o respektování.
Už však nechte na jejich uvážení, jestli vám zcela nebo částečně vyhoví či nikoliv. Byla by ale škoda, odepřít vnoučatům prarodiče, když jim občas koupí lízátko. Někdy není rozpor ve vztahu a komunikaci mezi prarodiči a vnoučaty, ale mezi prarodiči a rodiči. Babičky obviňují matky, matky vyčítají babičkám a vnoučata to smutně sledují. Neví na čí stranu se přiklonit, mají přece rády mámu i babičku.
Nechtějí si vybírat. Proto se naučte efektivně komunikovat, říkat svůj názor bez nutnosti jeho prosazování. Za každým jednáním a větou hledejte pravou příčinu. Žádná máma nechce dceři ubližovat záměrně. Jen třeba neví, jak jinak vyjádřit svůj strach než nevyžádanými radami. Někdy si rodiče stěžují, že nemají pro děti hlídání.
Dnešní prarodiče totiž často ještě pracují nebo si naopak chtějí v důchodu konečně užívat času pro sebe a věnují se svým zálibám či cestují. Respektujte to. Není jejich povinností hlídat vnoučata a třeba je tato role ani nenaplňuje.
„Prarodiče a vnoučata spolu proto tak báječně vycházejí, že mají společného nepřítele.“ Sam Levinson
