Dnes jsem si pro vás připravila pouze slova Naomi Aldort, a to o tom, jak se děti vlastně učí slušnému chování. Opravdu jim pomáhá naše neustálé opakování a přikazování? Naomi píše z vlastních prožitků a zkušeností, hlavně v tomto článku. Jak zjistíte, dětské chování je vlastně velmi podobné tomu dospělému, a proto není třeba dítěti vše vysvětlovat krok za krokem, ale mnohem efektivnější je být sám sebou.
V případě, že budete mít nějaké dotazy nebo připomínky, využijte pole s komentáři nebo náš e-mail: info@kouzelnavychova.cz
Jak se děti učí slušnému chování?
Náš syn Yonatan přišel o minulých Vánocích domů z divadla a vyprávěl nám, čeho si všiml. Cestou ze sálu do přízemí viděl rodiče, jak přikazují dětem, aby Santa Clause o sladkost „poprosily“ a potom řekly „děkuji“. Yonatan přišel do přízemí a byl překvapen a zmaten. Zjistil, že děti samozřejmě říkaly „prosím“ a „děkuji“, ale jejich rodiče šli spolu s nimi a brali si dáreček, aniž by cokoli řekli.
„Rodiče těch rodičů jim určitě říkali, aby prosili a děkovali, a stejně se zdá, že se to nenaučili,“ řekl Yonatan. „Myslíš, že ty děti taky přestanou děkovat, až vyrostou?“
Co očekáváme, že se dítě naučí, když řekneme „Poděkuj kamarádovi“? Většina rodičů očekává, že se dítě naučí být vděčné a svůj vděk vyjádřit. Ale opravdu se děti učí těmhle věcem tak, že jim řekneme, aby je udělaly? Jak jsme se cítili jako děti, když nám rodiče říkali „Poděkuj“? Kdy jsme si opravdu vyvinuli upřímnou schopnost být vděčný?
Opravdu jsme se stali vděčnější tím, že jsme říkali slovo „děkuji“ dříve, než se u nás objevily pocity odpovídající tomu slovu? Nebo jsme se naučili být vděční až později, bez ohledu na tyto pokyny? Je možné, že někteří z nás cítí odpor, když musí někomu děkovat, dělit se s ním nebo se mu omluvit, protože jako děti jsme tyto věci nesnášeli?
Možná, že se potýkáme s naší neschopností důvěřovat. Je možné, že dítě pravděpodobně nemůže cítit vděk, nebo alespoň ne tak, jak je tomu u dospělého, a nemůže ho vyjádřit? Co když je to tak, že když jsou naplněny všechny dětské potřeby, vděk se vyvine přirozeně? Možná je třeba spíše nechat děti, aby vděk, velkorysost a laskavost pozorovaly, než je tomuto chování cíleně učit.
Co se naučí z pokynů?
Pokud pokyn, aby dítě poděkovalo (nebo další pokyny k tzv. slušnému chování), nenaučí dítě skutečně cítit a vyjádřit vděk – co se tím tedy dítě učí?
Tady je několik možností:
1. Dítě se učí, že říkat druhým, co mají dělat, patří ke „slušnému chování“. Obsah řečeného je prakticky ztracen, protože dítě vnímá především to, že mu někdo říká, co má dělat.
2. Méně zřejmé sdělení je: „Nemůžu věřit sám sobě, že budu vědět, co mám udělat nebo říct. Měl bych se spolehnout na dospělé (autoritu) a poslechnout pokyn.“ (závislost, nesamostatnost)
3. S předchozím bodem souvisí „Nevím sám od sebe, co mám dělat nebo říkat, takže nejsem dost dobrý.“ (nízké sebevědomí, pocit nedostatečnosti a neschopnosti)
4. Podobný pocit méněcennosti může pramenit z pochybností o sobě: „Proč nemám sám chuť říct ‚děkuji‘? Něco se mnou musí být v nepořádku“.
5. Dítě se učí být pokrytecké, nebo přímo lhát: „Ve skutečnosti nemám chuť nic říkat (dělit se, pomáhat někomu), asi mám tedy lhát, předstírat nebo hrát roli, která neodpovídá mojí opravdové vnitřní zkušenosti.“
Dítě se učí nenávidět slova jako „prosím“ a „děkuji“, protože jeho prapůvodní vzpomínky, které se vážou k jejich použití, souvisí s odporem, podrobení se kontrole a předstírání něčeho, co dítě necítí. Když musí dělat něco, co nechce, učí se nenávidět výraz vděčnosti (dělení se, pomáhání, omluvy apod.) a přirozený skutečný rozvoj těchto pocitů se může opozdit.
Naše očekávání
Jedním z aspektů slušného chování, který se snažíme děti naučit co nejdříve, je odpovídat na (nezdvořilé) dotazy dospělých ohledně jména a věku: „Řekni paní, kolik ti je, Johnny,“ je pokyn, který používáme, když jsme na rozpacích z toho, že naše dítě neodpovídá na otázku.
Jedno z mých tří dětí nikdy neodpovídalo na vyzvídání dospělých až do věku, kdy mu bylo dobrých sedm let. V každé z těchto situací jsem byla na jeho straně, bránila jsem jeho zájmy. Říkávala jsem tazatelům: „Vypadá to, že s vámi nechce mluvit,“ a dodávala jsem s úsměvem: „můžu si s vámi povídat já, jestli chcete.“
V dalších letech jsem se od Lennona dozvěděla, že už má zájem sdílet s druhými informace o sobě, ale přitom chce, abych za něj mluvila já. Tehdy jsem začala jednat v takových situacích jinak. Otočila jsem se vždy k Lennonovi a zeptala jsem se ho: „Chceš, abych Earlovi o tobě pověděla?“
Někdy chtěl, jindy ne a já se vždy prostě řídila jeho přáním. Dnes už se Lennon cítí tak jistě, že odpovídá na otázky většiny lidí, nebo – a to už dnes jen zřídka – řekne, že s nimi o tom mluvit nechce. Jeho volba je v tom zřetelně spojená s upřímností dotyčné osoby. Je alergický na pokrytecké rozhovory.
Jako matka jsem zjistila, že slušné chování mých dětí neslouží k tomu, abych na někoho dělala dojem. Moje dítě si zaslouží, abych respektovala jeho aktuální úroveň uvědomění, sebedůvěry a osvojování si slušného chování. Není snadné se cítit v pohodě, když naše dítě nepasuje do očekávání společnosti – ale když si uvědomím, že tato očekávání nepasují na moje dítě, pomůže mi to vzpomenout si, čí zájmy vlastně hájím.
Možná jsme stále ještě závislí na uznání okolí, tak jako když jsme byli děti a rodiče nám říkali „poděkuj“ a my jsme děkovali, jen abychom jim udělali radost. Potřebujeme si budovat vlastní sebeúctu, abychom byli méně závislí na tom, co si ostatní lidé myslí o chování našich dětí.
To, jestli udělám dobrý dojem na přátele, příbuzné nebo cizí lidi, nemá zdaleka takový význam, jako dělat to, co je dobré pro moje dítě. A přece můžu na tyto přátele a příbuzné udělat dojem. Ale nebudu je ohromovat tím, jak dodržuji jejich pravidla přístupu k dětem. Namísto toho jim předvedu svůj respekt k dítěti a svou sílu následovat svoje srdce a naslouchat potřebám svého dítěte.
A jak se tedy naučí slušnému chování?
Jak se tedy dítě naučí společenskému chování? Můžeme dítěti důvěřovat, že se i v tomto aspektu rozvine a vyspěje, až na to bude zralé – podobně, jako jsme mu důvěřovali, že se naučí chodit a mluvit? Proč tolik spěcháme na to, aby se naše děti chovaly jako dospělí dříve, než opravdu dospějí?
Když budete s dítětem zacházet s láskou a respektem, naučí se slušnému chování samo od sebe, prostě proto, že bude chtít šťastně žít v naší společnosti. Tento vývoj můžeme podpořit třemi postupy:
1. Chcete-li naučit dítě vděčnosti, vyjadřujte svůj vděk za jeho přítomnost ve vašem životě: „To byla taková radost, strávit s tebou odpoledne.“ Jak se budete chovat k dítěti, takové chování si osvojí. Říkat dítěti, co má říct, není zdvořilé. Nepatří to k chování, které byste ho chtěli naučit. Poděkovat dítěti za pomoc, být k němu laskavý a velkorysý, to jsou vaše klíčové nástroje při této výuce.
2. Můžeme jít příkladem při našich interakcích s okolím tím, že vyjadřujeme vděk, velkoryse se dělíme a jednáme s ostatními laskavě. Děti si osvojí to, co vidí, slyší a zažívají kolem sebe.
3. Aby se vaše dítě učilo slušnému chování s nadšením a mělo radost, že se chová správně, potřebuje vidět, že i vy máte radost, když projevujete druhým slušnost a zdvořilost. Potřebuje vidět, že to myslíte doopravdy, když vyjadřujete vděk a chováte se k lidem slušně.
4. Můžeme poskytovat dítěti dostatek svobody a příležitosti, aby vyjádřilo bolestné pocity. Děti, stejně jako dospělí, můžou prožívat laskavost a velkorysost nejlépe, když nejsou pohlceni trpkými pocity. Když mi dítě řekne: „Nenávidím svou sestru“, uznám jeho pocity a přijmu jeho emocionální výbuch – jen tehdy se od těchto pocitů osvobodí a může mít sestru zase rádo. Jestliže bolestné nebo zlobné pocity pouze utlumíme, láska a laskavost usnou zrovna tak. Jde to ruku v ruce.
Zjistila jsem, že vděčnost je skvělým nástrojem k uvědomění si a učení se slušnému chování. Můžeme ji vyjadřovat po celý den. Často říkám věci jako: „Jsem tak šťastná, že máme tak úžasný dům. Miluju tohle společenství. Máme takové štěstí, že tady můžeme žít. Jsem tak vděčná za to, že se Bach narodil dřív, než já, takže můžu poslouchat jeho nádhernou hudbu. Jsem ohromená a vděčná za to, že jsem naživu, že mám oči, uši a tak dále.“ Být vděčný, citlivý a laskavý se dá nejlépe naučit příkladem.
Děti se stávají tím, co vstřebávají ze svého okolí. Buďte takoví, jakými chcete, aby se staly vaše děti, a chovejte se k nim tak, jak chcete, aby se chovaly k ostatním.
Možná, že se sami potřebujeme naučit slušnému chování a zdvořilosti vůči svým dětem. Není to snadné, ale je to jednoduché: Děti si osvojí způsoby dospělých do té doby, než dospějí.
Zdroj: www.authenticparent.com
Autor: Naomi Aldort
Přeložila: Klára Linhartová
