Ve svém životě jsem se začala řídit těmito doporučeními, o kterých si myslím, že vám pomohou se na vlastní i cizí smrt lépe připravit. V případě, že s dětmi mluvíte o smrti jako o spánku, doporučuji si článek přečíst celý, možná vás ani nenapadlo, jak tohle děti pochopí.
- Žijte vědomě a v přítomnosti. Nenechte si život protéct mezi prsty, čekáním na „až někdy“.
- Prožijte každý den tak, abyste ho mohli brát s klidným svědomím i jako ten poslední.
- Říkejte zavčas druhým, že je máte rádi a čeho si na nich vážíte. Slyšet a říct „mám tě rád“ je to nejmenší, co pro sebe a druhé můžeme udělat
- Vyměňte si s blízkými informace o tom, jaké máte vzájemně představy o pohřbu, jeho formě, místu a průběhu. Já už mám instrukce od manželových třicátých narozenin ;o)
- Máte-li pocit, že by měla být vaše pozůstalost rozdělena jinak než podle dědického zákona, sepište závěť nebo se poraďte s notářem.
- Získejte nadhled
Smrt není za trest, je prostě nevyhnutelná
Vaše domněnka, že zemřít by měl jen starý člověk je mylná. Každému je vyměřen jinak dlouhý čas a pokud zemře člověk mladší, zřejmě už stihl svůj úkol na zemi vykonat. Většinou jsou to lidé akční, dobrodruzi či cestovatelé. Nebo ti, kteří o svoji tělesnou schránku dost nepečovali.
Stejně tak smrtelnost souvisí s našimi myšlenkami, které jsou buď plné života a naděje, nebo negativní a zraňující. Naše duše se rodí do fyzického těla proto, aby mohla sbírat zkušenosti a poznávala reálný svět. Dejme jí příležitost, ať tu chce být s námi co nejdéle.
Pokud už vám smrt vstoupila do života
Nenechte se rozhodit zkoumavými soustrastnými pohledy členů rodiny, sousedů a známých. I pro ně to může být nová neznámá nepříjemná situace a neví, jak k vám přistupovat. Neobviňujte se pokud zrovna nedokáže plakat nebo naopak propadáte zoufalství.
Neočekávejte, že se se smrtí dokážete smířit během několika dní. To nejde. Vše má svůj čas a počítejte, že sice nezapomenete nikdy, ale za rok bude vaše bolest snesitelná.
Inspirace k samostudiu
- Veronika Hurdová alias blogerka Krkavčí matka napsala o smrti svého manžela čtivou a vtipnou knihu „Moje milá smrti“. Ano, i na smrti lze najít něco pozitivního. A Veronika toho našla spoustu. Už jen fakt, že se dokázala se smrtí muže nejenom smířit, ale i pokračovat se svými třemi dětmi v rodinném životě a být opravdu šťastná je velmi inspirativní.
Budete mi chybět až tu nebudu
- Z opačného úhlu pohledu o smrti píše australská spisovatelka Cony Taylor ve své knize „Budete mi chybět až tu nebudu.“ Napsala ji jen pár týdnů před smrtí na rakovinu kůže. Bez patosu a sentimentu, dokonce s humorem popisuje rozporuplné pocity z umírání a smrti, bilancuje život s japonským manželem, uvažuje o vlastní identitě a vzpomíná na své rodiče.
Musela jsem zemřít
- O smrti, která nemusí být nevyhnutelná, píše Anita Moorjani ve své autobiografii „Musela jsem zemřít“. Líčí, jak jí po čtyřech letech boje s rakovinou tělo vypovědělo službu. Dostala se do neobyčejného stavu zážitku blízké smrti a v něm si uvědomila svou vlastní hodnotu i skutečnou příčinu své nemoci. Pochopila, co je smyslem života a našla v sobě sílu k nečekaně rychlému samouzdravení.
O setkání se smrtí mluví zajímavě ve své přednášce psychoterapeut Pjér la Šé´z. Kdosi se ptal Boha: „Co je smrt?“ Bůh odpověděl: „Možnost setkání.“ A co je život? „Možnost setkání.“ Podívejte se sami, v čem takové setkání může vlastně spočívat. A také v čem se naše civilizace odlišuje od většiny ostatních, které se smrtí komunikovaly a nebyla pro ně takovým tabu jako pro nás.
„Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění, jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny, tisíce umřeli, tisíce umřou, tisíce na smrt jsou znavení, neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný.“ úryvek z básně „Umírající“ od Jiřího Wolkera
Jak mluvit o smrti s dětmi?
Ani naše děti nelze od informací o smrti uchránit. Proto se snažme s nimi otevřeně mluvit i o této skutečnosti a nepěstujme v nich pocit, že o smrti se na veřejnosti nemluví. Je dobré, aby dítě úměrně svému věku chápalo rozdíl mezi běžnou nemocí a nemocí lékařsky nevyléčitelnou. Od nevyléčitelné nemoci je už pak jen krůček k poznání konce bytí – smrti.
Svým malým dětem jsem smrt vysvětlovala jako stav, kdy je tělo příliš staré nebo příliš nemocné, nemůže fungovat a dojde k zástavě srdce. Samozřejmě člověk může přijít o život i při nehodě, ale zase nebudujme v dětech strach, že neštěstí číhá na každé prolézačce.
Dávejte si pozor, abyste o smrti nemluvili jako o spánku, ať se vaše dítě nebojí usnout s tím, že by se už ráno nemuselo probudit. Knihy o smrti či smutku pro děti vydává například nakladatelství Cesty domů.
Když bych měla vybrat jednu konkrétní knihu, která mě zaujala, tak je to „Kamzíkův velký skok.“ Autoři této obrázkové knížky Daniel Rušar a Ľuboslav Paľo, si berou na pomoc příběh, který bojuje pradávnou silou zvířecí alegorie. Malému kamzíkovi zahyne starší bráška. S maminčinou pomocí se kamzíčeti podaří s jeho smrtí vypořádat a přeskočí hlubokou propast strachu a zmatku směrem do budoucnosti.
„Nejhorší ze všech tragédií není zemřít mladý, nýbrž žít do pětasedmdesáti, a přece nikdy nežít doopravdy.“ Martin Luther King
Katko, moc vám děkuji za článek. Včera v noci zemřela moje maminka a místo trůchlení a smutku u nás začínají dohady o majetek a dědictví. Je mi z toho velmi smutno. Nejspíš se rozhodnu napsat závěť, protože si nedokážu představit, že by se moje děti hned po mé smrti měly hádat a přetahovat se o mé věci. Nevím, asi jsem už stará škola, ale mě na majetku nezáleží moc mě trápí fakt, že už mámu nikdy neuvidím, nebudu se dívat na její smích, nebudu moci ji vzít za ruku, obejmout, potěšit. Už mi tečou zase slzy. Napsala jsem to krásně. Díky
Milá Dobromilo, děkuji za zpětnou vazbu. Jsem ráda, že byl můj článek pro Vás inspirací. Z vlastní zkušenosti mohu jen potvdit, že není zodpovědné nechávat vypořádání majetku až na notáře. Pokud vše ošetříte ještě za svého života, ušetříte svým dětem spoustu starostí a případných vzájemných dohadů. Přeji Vám hodně sil a plačte kdykoliv ucítíte potřebu, uleví se Vám.