S oběma dětmi jsme z důvodu asymetrie páteře cvičili Vojtovu metodu. Věděli jsme, že i po ukončení rehabilitací chceme i nadále podporovat jejich správný motorický vývoj. Začali jsme tím nejpřirozenějším pohybem pro člověka, chůzí. Ač jsme možná v očích ostatních vypadali jako krkavčí rodiče, děti byly bez kočárku v necelých 2,5 letech. To už zvládly trasu 1 km na nádraží, k lékaři a do města, tudíž nebyl důvod nechávat nožičky zakrňovat na kočárku.
Plavání, tříkolka, kolo a brusle
S dcerou jsme chodili v útlém věku na plavání. Ve vodě byla spokojená a naučila se potápět. Od té doby už umývání vlasů nebyl žádný stres a problém ;o) Před třetími narozeninami jí bylo diagnostikováno plochonoží a ortoped nám doporučil posilovat lýtka na tříkolce. Takže jsme zrenovovali klasickou tříkolku ještě po mně a dcera se na ní naučila velmi brzy jezdit.
Nejsme příznivci odrážedel, lékaři se neshodnou, jestli jsou nebo nejsou vhodná pro správný vývoj kyčlí, takže po tříkolce přišlo na řadu kolo s kolečky. Tam jsme se na pár let zasekli, než se dcera odhodlala jezdit i bez koleček. Jakmile však nabyla sebevědomí a stabilitu, vrhla se na nácvik jízdy na inline bruslích.
Výsledky se záhy dostavily. Nejenom že si procvičovala rovnováhu a řadu svalových skupin, ale zlepšila se jí i klenba, která se konečně začala tvořit. Dcera chodila v létě naboso, jezdila na kole i bruslích, chodila s námi na túry a s každou další kontrolou bylo postavení chodidel lepší, až v jejich deseti letech byl vývoj klenby zdárně dokončen.
Zkušenosti z inline bruslí se zúročily, když poprvé stála na ledních bruslích a zjistila, že je ten pohyb velmi podobný a že i v zimě si může zabruslit. Proto jsme hned pořídili inline brusle i synovi, aby měl přechod z letních bruslí na ty zimní jednodušší. Syn se základy na inline bruslích naučil, ale mnohem raději bruslí na ledu.
Jóga a rehabilitace
Jak už to tak v rodinách s více dětmi chodí, jedno dítě a jeho problémy se vyřeší a přijde na řadu druhé dítě a jeho nedokonalosti. Sotva se dceři nožní klenba dotvořila, synovi bylo diagnostikováno tzv. vadné držení těla. V jeho čtyřech letech jsme tak poprvé začali cíleně cvičit. Navštívili jsme kurz jógy pro děti, tzv. Láli jógu. Jóga se cvičila hravou formou a s pomůckami. Nicméně syn moc nespolupracoval a na můj vkus v hodině bylo moc hraní a málo cvičení.
Změnili jsme tedy kurz i instruktorku a začali jsme chodit na klasickou jógu. Byla přizpůsobená dětem od 4-6 let. Tady nás to se synem bavilo oba. Cvičili jsme ásány přiřazené k jednotlivým zvířatům, říkali jsme u toho básničky a nenápadně jsme si protahovali naše zkrácené šlachy. Na odstranění vadného držení těla však jen jóga nestačila. Po další kontrole na ortopedii jsme byli odeslaní na rehabilitace, kde nás fyzioterapeutka naučila konkrétní cviky na posílení břicha i zad, což by mělo minimálně zaručit, že se u syna nevyvine skolióza.
U cviků už není ten hravý prvek, i když názvy pozic se o hravost minimálně snaží – most, závora, letadlo, letadlo letí do zatáčky, žabák, kočička apod. Abychom syna podpořily, cvičíme sestavu i já s dcerou. Jako doplňkovou pomůcku jsme zvolili tzv. balanční čočku. Má tvar polokoule a dá se na ní buď stát a udržováním rovnováhy zapojovat hluboké svalstvo nebo i sedět, kdy působí jako prevence nebo pro odstranění bolesti zad při dlouhodobém sezení.
„To nejlepší, co můžete udělat pro svoje zdraví, je cvičit.“ Arnold Schwarzenegger
