Jedna z mnoha omšelých frází, kterou můžeme zaslechnout, je pokyn rodiče směrem k dítěti: „CHOVEJ SE NORMÁLNĚ.“ Rodiče jsou často velmi překvapeni, když dítě nezareaguje na jejich požadavek adekvátně. Často totiž v nežádoucím chování pokračuje, ba co víc, chová se ještě nemožněji.
Co říká rodič a co slyší dítě?
Co tím vlastně rodič myslí, jaký je smysl tohoto požadavku? A jsme u jádra problému. Tento požadavek je totiž pro dítě naprosto nečitelný. Tudíž na něj ani nemůže správně zareagovat. Kdy rodiče pronesou takovou perlu? Často v situaci, kdy chtějí, aby se dítě ztišilo, přestalo běhat, neolizovalo si špinavé ruce apod.
Rodič automaticky projektuje do dítěte své znalosti o normách společenského chování. Proto ho často ani nenapadne, že dítě neví, že například na pohřbu není vhodné vykřikovat nebo se dožadovat házení s míčem. Je na nás na rodičích, abychom děti uvedli do obrazu, kde se mohou jak chovat.
Pokud nastane situace, kterou jsme předtím teoreticky neprobrali, není nic jednoduššího než popsat co nám vadí, proč, a co bychom uvítali. Pokud dítěti vysvětlíme, že nás hlasitá hudba ruší při telefonním rozhovoru se zaměstnavatelem a že bychom potřebovali následujících 10 minut klidu, už to pro dítě není nesrozumitelné. Už se i samo může rozhodnout, jestli nám vyhoví či nikoliv.
Proč si myslím, že dítě může či nemusí vyhovět? Protože pokud jsme dosud dítěti jen nařizovali nebo ho mátli nesmyslnými „hláškami“, tak na změnu stylu vzájemné komunikace nemusí hned zareagovat. Možná nám třeba ani nevěří, že myslíme vážně, že za 10 minut si může rádio zase zesílit. Naši důvěryhodnost posílíme jen každodenní praxí a dodržováním slibů.
Méně je někdy více
Ze zkušenosti s komunikací rodin na hřištích mám pocit, že jsou děti zahrnovány přemírou příkazů, zákazů a rad. Takže se jim ani nedivím, že často vypnou a nereagují vůbec na nic. Je to jejich obrana před zahlcením zvenčí. Mluvte, jen když máte něco důležitého na srdci. Nechte děti hrát si samostatně, nechte je objevovat a poučit se z důsledků svých rozhodnutí.
Když už chcete dítěti něco říct:
- Buďte věcní a struční.
- Nemluvte v dlouhých souvětích.
- Předponu „NE“ používejte co nejméně.
- Raději dítěti popište, co potřebujete a očekáváte než to co mu zakazujete.
- Rozmyslete si, jestli to co říkáte, myslíte vážně.
- Pokud to vážně nemyslíte, tak to ani neříkejte.
- Vždy dodržte, co jste slíbili.
- Když něco nemůžete dodržet, vysvětlete proč a jak to chcete řešit jinak.
- Zahrňte dítě do rozhodovacího procesu celé rodiny, dítě je její součástí, nikoliv jen doplněk.
- Respektujte potřeby dítěte, jak jinak se má naučit respektovat ty vaše.
Pryč s frázemi našich rodičů a prarodičů
Další oblíbené hlášky, kterých byste se měli vzdát jsou například tyto:
- Škoda každé rány, která padne vedle!
- Než se oženíš, tak se ti to zahojí.
- Koukej to dojíst, co by za to děti v Africe daly.
- Rodičům se neodmlouvá.
- Nebuď drzý.
- Uč se, ať z tebe něco je.
- Tebe si nikdo nevezme.
- O to se nestarej, tomu ještě nemůžeš rozumět.
Sami jste tyhle fráze přeci v dětství nesnášeli. Popírali vaši individualitu a kompetence. Tak proč je zase papouškujete svým dětem? Je to naučený vzorec z dětství, který se vám vryl pod kůži. Dobrá zpráva je, že pokud si tyto fráze uvědomíte, můžete se naučit je nechat jen proběhnout vaší hlavou a už je dále nešířit. Nadechněte se a raději svým dětem více naslouchejte.
„Monolog váš svět zmenšuje. Dialog ho zvětšuje.“ Reinhard K. Sprenger
