Sourozenecké vztahy byly pro mě celkem nezmapovanou oblastí. Alespoň z pohledu sourozenců, věkově si blízkých. Moji bratři – dvojčata jsou totiž o celých jedenáct let mladší než já. Tudíž už jsem jim byla spíš druhou matkou než typickou sestrou.
Bratr a sestra
Když bylo naší dceři 3,5 let, narodil se syn. Přála jsem si, aby spolu jako sourozenci vycházeli. Pomáhali si a byli si do budoucna oporou. Jenomže jak toho docílit? Většina sourozenců na sebe přeci žárlí, perou se a hádají.Dceru jsem na příchod bratra připravovala už od čtvrtého měsíce těhotenství.
Mluvily jsme spolu o tom, jak vzniká nový život a co vůbec obnáší mít doma miminko. Jakou konkrétní péči bude vyžadovat, že ještě nedokáže být trpělivé a jak se bude fyzicky i psychicky vyvíjet. Žádné počáteční žárlení jsem nezaznamenala. Až možná chvilku po sedmém měsíci, ale nic co bychom si nezvládly vysvětlit.
Já ti to nepůjčím
Tím, že jsou naše děti 3,5 roku od sebe, nevznikaly rozepře kvůli hračkám a jejich půjčování. Co se týká vztahů s ostatními dětmi, nenutíme hračky půjčovat. Děti se stejně samy časem naučí, že být vstřícný k ostatním se vyplatí. Když půjčily, ostatní jim taky většinou něco půjčily a mohly si pohrát s novými auty, kočárky, pohladit cizí pejsky a ochutnat sušenky od kamaráda.
Teď je našim dětem téměř 7 a 11 let. Hračky ustupují do pozadí, přetahují se o kočku nebo tablet. Osvědčilo se nám „nevýchovně“ stanovovat pravidla a trvat na jejich dodržování. Vedeme děti ke vzájemné komunikaci, aby si samy našly řešení sporné situace.
Bitky podle Naomi Aldort
Velmi pěkně se vyjádřila k tématu fyzických potyček mezi sourozenci americká rodinná poradkyně Naomi Aldort. Obecně rvaní ráda nevidí, protože je to důkaz selhání komunikace mezi dotyčnými. Je potřeba se vždy ujistit, že děti pošťuchování opravdu baví a užívají si to. Zasáhnout bychom měli ještě před vyhrocením situace a pláčem. Ideálně dětem navrhnout změnu programu – čtení, vycházka.
Když už jsme dětmi přivoláni a máme situaci rozsoudit, nikdy se nepřikláníme na ničí stranu, ani na stranu „námi předpokládané“ oběti. Trpělivě vyslechneme verze všech stran. Berte to tak, že každé dítě má svou pravdu, svůj pohled na věc. Cílem je, aby se děti z frustrace vymluvily a po nás už nechtěly žádné rozřešení.
Děti podobného věku by neměly být dlouho spolu v jedné místnosti, maximálně jednu hodinu. Pak je ideální chodit situaci kontrolovat, případně se přesunout k nim do pokoje a nezúčastněně hry sledovat. Pak snadněji dokážete zareagovat na blížící se konflikt a navrhnete dětem jinou aktivitu.
Knížky věnující se sourozenecké tematice
Pozitivní výchova sourozenců v rodině – Jan Čapek a Markéta Čapková
V knize najdete například možné důvody, proč děti zlobí a jak zlobení předcházet. Taktéž vám autoři poradí jak řešit a vyřešit sourozenecké spory. Neméně zajímavá jsou témata společného plánování zábavy. Autoři dále připomínají, že by měly být v rodině pevně stanovené dny, kdy se bude konat tzv. rodinná schůzka, kde se proberou problémy. Budou se řešit situace, zkrátka si celá rodina v klidu popovídá.
Po přečtení této knihy jsem přestala u dětí cíleně vyhledávat chyby a poukazovat na ně. Dítě se pak totiž dopředu bojí, že bude při něčem chybovat. Tak raději neexperimentuje, nevyhledává nová řešení či způsoby. Čím větší má dítě z chyby obavu, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že ji nakonec opravdu udělá. Rodiče, neberte dobrý výkon jako samozřejmost, ale zároveň nechte dítě poučit se z chyb. Větu typu: Já jsem věděl, že to mléko zase rozliješ, si nechte pro sebe.
Sourozenecké konstelace – Kevin Leman
Autor spojuje výsledky dlouholetého výzkumu se svou praxí poradenského psychologa a zkušenostmi z vlastní rodiny. Ukazuje, jaký vliv mají sourozenecké konstelace na osobnost člověka, volbu partnera a povolání, na schopnost obstát v rodičovské roli a podobně. Velkou pozornost věnuje především rozdílným potřebám dětí v rodině a správným výchovným metodám, které berou ohled na postavení dítěte mezi ostatními sourozenci.
Dozvíte se, jak a proč se chová dítě prvorozené, proč v něm zbytečně nepodporovat už tak dost vysokou míru cílevědomosti. A proč se prostředním dětem říká „sendvičové děti“, že často soutěží s těmi prvorozenými a že ti nejmladší na sebe berou roli rodinných klaunů.
Zajímavý poznatek z knihy pro mě bylo například zjištění, že druhé dítě v pořadí může mít některé vlastnosti prvorozeného, pokud se jedné o dítě opačného pohlaví. To je totiž v rodině nově zastoupeno.
Sourozenci bez rivality – Adele Faber a Elaine Mazlish
V knize autorky poradí, jak s dětmi komunikovat, abychom v nich nepodporovali sourozeneckou žárlivost. Naučí nás jak dát dětem najevo, že je máme rádi stejným dílem a žádného ze sourozenců nepreferujeme. Taktéž nás odnaučí děti porovnávat a dávat jednoho druhému vzájemně za příklad.
Přínosná pro mě byla myšlenka, že spravedlnost není v tom dělit všechno mezi děti rovným dílem, ale dávat každému tolik, co potřebuje, a hlavně kdy to zrovna potřebuje. Také jsem se naučila opatrně rozdělovat role starší versus mladší. Aby se starší necítil moc nadřazený, ale zároveň starším dopřávat kromě povinností i nějaká privilegia.
„Myslím, že lidé, kteří mají bratra nebo sestru, si neuvědomují, jak jsou šťastní. Sice spolu hodně bojují, ale za to ví, že tu pro ně vždycky někdo je, někdo kdo je rodina.“ Trey Parker
