Ego je část naší osobnosti, která se začíná utvářet v dětství, předkládáním standardů a ideálů společnosti, ve které vyrůstáme. Vnucené myšlenkové konstrukce, se kterými se postupně ztotožníme, v nás vytvářejí tlak na dosahování ideálů diktovaných společností. Utvoříme si vlastní identifikaci dle povolání, majetku apod. a dostaneme se do spirály neustálého porovnávání se s ostatními lidmi.
Skrz toto ego vnímáme veškerou realitu a proto ji nevnímáme takovou jaká je doopravdy. Ego chce stále víc a vždy se uspokojí jen na chvilku. Pak znovu touží po něčem jiném. Nedokáže být spokojeno s tím, co je teď. Lidé se silným egem mají sklon se obklopovat jen těmi, kteří jejich ego posilují.
Člověk se považuje za příliš důležitého a taky se tak chová. Chtěl by, aby se všechno točilo kolem něho.“ Erich von Däniken
Jak se projevuje nezdravé ego?
Nezdravým egem člověka netrpí jen jeho okolí, ale i on sám.
Silné ego se projevuje:
- neustálým porovnáváním se s ostatními
- soutěžením
- vyvyšováním se
- zjišťováním, co si o nás druzí myslí
- obhajováním vlastní pravdy
- neakceptováním názoru ostatních
- potřebou neustálého přísunu uznání a chvály
- nutkavým hodnocením
- nekonstruktivním kritizováním
- nálepkováním
- nevyžádanými radami
„Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne.“ Jan Werich
V čem nám ego brání?
Ego nám překáží na cestě k tomu po čem toužíme, po Lásce. K tomu, abychom měli rádi své okolí a okolí mělo rádo nás, je nejdříve potřeba, abychom měli rádi sami sebe. Ego nám ale nedovolí přijmout se, takoví jací jsme i s našimi chybami. Vlivem výchovy, kdy je neustále podporován růst našeho ega, nezbývá moc prostoru pro rozvoj sebelásky.
Sebepřijetí je takový stav, kdy:
- si vážíme vlastního těla, umíme ho ocenit a pečovat o něj
- necítíme se vůči okolí v podřazené ani nadřazené pozici
- nežijeme jen pro druhé, ale uděláme si čas i na náš odpočinek a koníčky
- se k ostatním chováme s respektem
- se snažíme na sobě pracovat, ale k našim chybám jsme shovívaví
- jsme k sobě laskaví
- nemluvíme o sobě negativně
- si bez výčitek plníme své potřeby a sny
K čemu tedy ego máme?
Od útlého dětství nám ego umožňuje existovat v naší společnosti. Poskytuje potřebnou sebedůvěru, asertivitu, sebeprosazení, podporuje ambice, dává člověku odvahu prosadit se – vystudovat, najít si životního partnera, zabezpečit si bydlení apod.
Jak duchovně růst a kultivovat své ego?
Po 40. roce věku dochází u člověka, v ideálním případě, k postupnému probouzení a uvědomění si, že JÁ NEJSEM to co jsou MOJE MYŠLENKY (EGO). Poté přijde logicky potřeba své ego kultivovat, aby dále nerostlo a nezačalo na náš život působit negativně. Nejde o to, abychom se svým egem zápasili nebo se ho snažili potlačit, ale abychom si jeho vliv uvědomili a zvážili v každé situaci, zda mu chceme naslouchat či nikoliv.
Podaří-li se nám sklon prosazovat své ego omezit, získáme podobný pocit, jako by z nás spadlo břímě. Stáváme se méně konfliktními, ale i velkorysejšími. Získáváme tak i schopnost více naslouchat ostatním. Tuhle nově nabytou vlohu upotřebíme ve všech našich vztazích i v rodičovské roli, kdy budeme konečně schopní nabídnout bezpodmínečnou lásku a porozumění.
Pokud vás téma Ego zaujalo, velmi mohu doporučit knihu Eckhart Tolleho „Nová země: objevte smysl svého života.“
