Blogerka Lucka – Moje cesta ke kouzelné výchově

Blogerka Lucka - Moje cesta ke kouzelné výchově
Lucie Haková
Napsala Lucie Haková

Člověk se učí celý život. A já se chtěla naučit být maminkou. Pořízením dítěte to však jen začíná. Nikdo nejsme dokonalý a každý děláme chyby. Chybovat je přece lidské, ale z chyb bychom se měli poučit. A napravit je. Můj syn je pro mě vším a stejně tak to bude i s naším druhým děťátkem.

Být matkou je lehké, na výchově přece nic není. S dítětem si hrajete, učíte ho barvičky, dáváte mu najíst, ale pochopila jsem že rodičovství je o spoustu jiných věcech. Rodičovství je těžší než se zdá a pokud to chcete dělat správně musíte na tom pracovat.

Doufám, že tímto článkem. Mým přiznáním svých chyb, které mi změnily pohled na mateřství, pomůžu i jiným rodičům.

Když jsem čekala syna, žádné knížky o mateřství jsem si nekupovala. Na co také? Stačí, když dítě budu milovat a dám mu všechno. A v případě nutnosti, bohatě postačí internet. Z internetu jsem se dozvěděla mnohé, ale nestačilo to. Mě to nestačilo.

V mém a synově životě nastalo pár okamžiků, které mě změnily. Tedy díky, kterým jsem se chtěla změnit a zjistit o mateřství více, pořídila jsem si knížku AHA rodičovství, koukla na pár webinářů z Nevýchovy, ale až díky Kouzelné Výchově se cítím že můžu dýchat, že vím co dělat.

Mé okamžiky zvratu

I bez článků a knížek jsem věděla, že jedna “výchovná” není řešením, ale co když už nevíte kudy kam? Co když dostanete pocit, že jiná cesta asi není?

Mé první bodnutí do místa, které mě vyděsilo

Nevím co bylo za den, ani co jsem toho dne dělala, ale vím, že syn celý den “zlobil” Už začal chodit, bylo mu něco málo přes rok a celý den naprosto neposlouchal a já byla vyčerpaná z neustálého koloběhu, který u nás přetrvával. Dodnes mám ten večer v rytý do paměti.

Dostáváte se do sporů s předškolními dětmi? – Naučte se pochopit dětskou logiku

Byla jsem se synem v kuchyni. Už několikrát jsem mu říkala, ať ty ruce nedává do koše, že se to nehodí, ale jeho to vůbec nezajímalo, pořád šmátral v odpadkovém koši.  Řeknete si, taková blbost, že? Jak, ale taková blbost, dokáže člověka vytočit. Už toho mám dost! Bylo mi hrozně, cítila jsem, že to takhle nechci. Naštvala jsem se a po několikátém opakování, bez výsledku dostal přes ruku. Prostě jsem ho plácla a odešla naštvaně do obýváku.

Možná kdybych zůstala… Možná kdybych se ovládla… Možná by se to nestalo…

Syn začal řvát a řvát, až po chvíli řev ustal. Bez dechu přišel za mnou do obýváku. Viděla jsem, jak má ruce v křeči a jak mu modrají rty. BOŽE, co jsem to udělala, problesklo mi hlavou. “Ondrášku”, vykřikla jsem. Začala jsem plakat a třást s ním ani nevím, zda jsem volala manžela, ale přišel.

Syn se nadechl, uvolnil a začal mít zase svojí barvu. Přitiskla jsem ho k sobě a plakala, omlouvala se a v hlavě si přehrávala, co vše se mohlo stát.

Jak to bylo dál?

Ráda bych řekla, že toto byl poslední záchvat, ale  přicházeli další a my se postupně naučili, jak na ně reagovat. Už jsem nebyla tak vyplašená. I když pokaždé se mi zastavilo srdce, to mi věřte. Stačilo, aby se začal vztekat, abych mu něco zakázala a najednou přestal dýchat.

Co jsme vypozorovali tak to má z čokolády (ne, že by jí dostával hodně, to určitě ne), ale přísun cukru pravděpodobně vše nastartoval – nebo jsme se alespoň domnívali. Poslední záchvat měl asi ve dvou letech a třech měsících. Někdy tou dobou jsem zjistili, že má intoleranci na laktózu.

Vztah s matkou je důležitý – Proč může být vztah matky a dcery komplikovaný?

Doktorka nám sice tvrdila, že souvislost to s tím nemá, omezením laktózy a vynecháním kravského mléka záchvaty ustali. Ale jestli to bylo skutečně tím nebo jen jeho nervový systém dozrál. Kdo ví? Jsem ráda, že je to již za námi a že vztekat se tedy opravdu umí.

Mé druhé bodnutí do místa, které mě vyčerpávalo

Někdy si člověk připadá, že nic nezvládá, že je toho na něho hodně. Já si postupem času uvědomila, že i když si pořád stěžujeme jak nemůžeme, tak pořád stojíme na nohu. Stále každé ráno vstáváme a začínáme nový den. Snad s novými nadějemi.

Ebook- Jak komunikovat s dětmi

“Sama to nezvládnu, nejsem na to dost silná.” Musela jsem být. Neměla jsem jinou možnost.

Manžel onemocněl a několik měsíců byl na neschopence. Na mě tak zůstala nejen povinnost postarat se o ročního syna, domácnost, ale i o manžela, psi, zahradu a také o vše kolem domu včetně přikládání uhlí do kotle. Každou noc jsem x-krát vstávala k malému a kojila, každý den se starala o domácnost, snažila se věnovat synovi.

V zimě každý den chodila ke kotli, kam jsem nosila kbelíky s uhlím. Se synem chodila minimálně na hodinu ven. Nějak jsem měla vše zorganizované a fungovalo to. I když mě to tak nepřipadalo. Byla jsem unavená, vystresovaná co bude s manželem, jak to všechno fonačně zvládneme a cítila jsme se vyděšeně, byla jsem úzkostná a přecitlivělá.

Kdy přišel můj odraz ze dna?

Možná jsem na vše nechtěla být sama. Bála jsem se někomu svěřit a na co také, vždyť mi nikdo nemůže pomoci. Není jak. Ten den jsem už nevěděla, jak dál, jak vše zvládnout. Křičela jsem na syna, který zase něco prováděl.

Sedím v kuchyni na zemi zhroucená, plačící – cítím se na dně, a nejednou mám pocit, že už dál nemůžu!

Ovšem mám báječného syna. Ondrášek přijde a obejme mě “ne mámo, ne”. Spustí se mi slzy, smutku, radosti a dojetí. Už vím, jak jsem vše zvládla, kde jsem našla tu sílu být na vše sama. Tu sílu mi celou dobu dodával můj syn. To moje dokonalé zlatíčko. Objala jsem ho ještě silněji a čekala až pláč ustane. Najednou jsem si byla jistá tím, že vše společně zvládneme.

Zjistila jsem, že abych byla dobrou matkou musím se především zaměřit na sebe – Začít musíte u sebe

Mé třetí AHA – uvědomění se, že vychovávat můžu i jinak

Nevýchova nám nefungovala, s tímhle dítětem se prostě neodmluvím! Od mého prvního bodnutí do místa, které mě vyděsilo, jsem se snažila najít jiné možnosti, ale synovi jsem to prostě nedokázala vysvětlit. Nedokázali jsem se vůbec na ničem domluvit. Nevěděla jsem, jak s ním komunikovat a dospěla k závěru, že to nejde.

Když nastal náš první den úspěšné domluvy, již  jsem spolupracovala v Kouzelné výchově a měla jsem tak možnost své “trable” probrat s živou osobou, i když jen skrze obrazovku.

Jak vypadala naše první úspěšná dohoda?

Syn rád jezdí na odrážecím kole a nejvíce, jak splašený, neposlouchá, jezdí rychle a daleko ode mně. Neposlechne po dobrém ani po zlém. Ven už nemůže, už to nejde – nebudu přeci riskovat, že skočí. Zkusit bych to, ale měla, přeci  nemůže být zavřený jen na zahradě.

Zkusila jsem mu vysvětlit už doma, že když mi bude ujíždět budu se bát, a nebude moci se mnou jezdit ven. A ono to skutečně šlo. Důležité je uvědomit si, jak komunikovat s dítětem, kterému se momentálně v hlavě odehrává, jak už si to bude frčet na kole, jakmile se otevřou dveře.

Záchvaty vzteku u dětí pramení od rodičů – 13 důležitostí, které vám pomohou zvládat dětské záchvaty vzteku

Ukázala jsem mu svou hranici, řekla jsem mu, skutečný důvod a mé případné řešení, když to nebude chtít respektovat. Samozřejmě máme svá místa, kam jej vezmu a může si na odrážecím kole řádit, jak se mu líbí, cestou tam, jsem ale klidnější, když se dokážeme dohodnout.

Nestačí říct, nedělej to, nejezdi rychle, nesmíš…. Zkuste být malinko výřečnější a upřímnější. Neujížděj mi prosím,  mám strach, že by se ti něco stalo. Dala jsem synovi “volnost”, ale ukazuji mu svou hranici. Může jet napřed, ale ne daleko. Když řeknu, aby zastavil tak musí zastavit, je to naše pravidlo a oběma nám vyhovuje.

“Cestu buď najdu nebo udělám”  Hannibal Barkas, kartáginský generál

O autorce

Lucie Haková

Lucie Haková

Jsem žena, která vždy snila o rodině. Nikdo mi, ale v mé představě neřekl jaká dřina „to“ mateřství je. Nepověděli mi, že mateřská dovolená vůbec není dovolená. A už vůbec mě nenapadlo, že výchova může být tak těžká! Stále se učím být dobrou matkou. Mateřství je to nejtěžší a zároveň nejúžasnější co mě v mém životě potkalo. Své zkušenosti ráda předám dál všem tápajícím maminkám.

Přidat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.