První třída aneb mé dojmy a naše první dny

První třída aneb mé dojmy a naše první dny

Snažím se svého syna v dnešní době vychovávat s dostatečnou mírou volnosti. Snažím se nezasahovat do věcí, po kterých mi nic není – ale stejně se občas chytnu, že to dělám. Snažím se neposlouchat jeho rozhovory s kamarády – ale upřímně mi to někdy moc nejde. A tak jsem se snažila i připravit se na školu.

Asi vám došlo, že mi to snažení se bylo houby platné a máte pravdu. Jsem zkrátka rodič jako vy a tak nějak mám potřebu být stále v obraze a o všem vědět. Za prvé kvůli bezpečnosti a za druhé, mě prostě zajímá, co důležitého si povídají. Někdy fakt zírám na jaké podstatné a logické věci děti spolu řeší.

Vždyť pro mě je to taky všechno strašně nové, už mě nepotřebuje ke všemu. Už slýchávám: „mami, už tu nemusíš být, počkej u dveří, já to zvládnu sám“ – jsem pyšná ne, že ne, ale i trochu smutná, že něco končí. Vím, roste a dospívá, ale proč tak rychle?

Je to nedávno, co se narodil a dnes už je ve škole, zní to tak dospěle až mi z toho běhá mráz po zádech. Letos jsme oslavili jeho šesté narozeniny a 4. 9. 2017,  úspěšně zahájil, povinnou školní docházku. Zpozorovala jsem za tak krátkou dobu tolik věcí, že se s vámi o to musím podělit.

Věřím především v to, že vás článek donutí k zamyšlení a přesvědčí vás o tom, že děti nejsou naší vizitkou. Tohle rčení někdo, někdy pronesl a dnes se jím řídí spousta rodičů, děti jsou pouze a jen naše děti, lidské bytosti, které se učí na světě žít, proto jim dovolte dělat chyby a nezlobte se kvůli každému uklouznutí.

První den ve škole

„První den byl asi dobrý, ale nic jsem se nedozvěděl, mami“

Věřím, že nejsem jediný rodič, který schytal hned první den těžký nezájem. Neměl ani z poloviny takovou radost jako já. Bylo to tam hezké, ale byly tam prý moc dlouho –  podotýkám, že první den jsme školu opouštěli v 8:50 hodin. Příchod byl klasicky na 7:50 hodin, takže celá jedna hodina ho velmi vyčerpala. Závěrem dne ještě prohlásil, že se v té školy stejně nic nedozvěděl.

Z prvního dne byla nadšená celá naše rodina, akorát ten Domča, se toho moc nedozvěděl.

 

V každé škole to probíhá jinak, my jsme měli možnost stát ve třídě, vzadu a celou tu parádu prvních okamžiků v lavici si užít spolu s dětmi. Musím říci, že to bylo krásné, ale byl tam díky nám rodičům hrozný chaos a zmatek. Rodiče byli hlučnější než děti, chápu rodinné fotografování na památku, taky to děláme, ale ta fotka pár minut počká.

Možná bychom si my rodiče měli uvědomit, že tyto dny jsou mnohem více o dětech než o fotkách. Že tyto dny jsou pro některé děti velmi stresující, že se možná necítí úplně nejlíp a vaše: „No kamaráde tak teď ti to začne, tady se s tebou mazlit nebudou“

Proč děti zbytečně strašíme? Proč říkáme takové věci a místo toho se nezeptáme: „Tak, jak se ti tady líbí? Stydíš se? nebo Nepotřebuješ něco?“

 Dětské projevy vadí především rodičům

Napadlo vás někdy, že dětské projevy vadí především vám?

Často, opravdu velmi často vidím rodiče, jak dělají „pšššt“ nebo říkají: „seď a nemluv“, „nehrb se“, „otoč se“, „poslouchej“ apod. Z počátku jsem to vnímala asi podobně jako oni, že vlastně dítě jen učí, jak se má a nemá chovat. Pak mi, ale došlo, že rodiče své dítě neustále staví k obrazu svému.

Říkají a určují:

Vánoce, děti, Ježíšek, klid, odpočinek, dárky
  • jak se sedí,
  • jak se leží,
  • jak se stojí,
  • jak se jí,
  • opojný nápoj,
  • jak se chodí,
  • jak se mluví,
  • jak se mává,
  • jak se kašle,
  • jak se smrká,
  • jak se uklízí,
  • apod.

Snaží se dítě naučit tyto návyky, přesně podle sebe, protože dítě jim přeci dělá vizitku. Rodiče nechtějí, aby si na ně někdo ukazoval a šeptal si, že má snad špinavé, nevychované nebo neposlušné dítě. Chtějí být nejraději neviditelní a nebo jen nevyčnívat –  „hezky tady projdu, velmi opatrně, ať si mě nikdo nevšimne“ – jako bych tady vůůbec nebyla –  jo! povedlo se! – To nezní moc sebevědomě a odvážně, že?

S klidným srdcem vám můžu říct, že učitelé jsou na dětské projevy zvyklé. Vědí, že prvňáček se potřebuje první dny adaptovat a sžít s novým prostředím. Vždyť si jen vezměte kolik se nových věcí a pravidel za první dny musely naučit. Přibyla velká zodpovědnost a paní učitelka už není tak ochotná, dělat věci za něj, jako ta paní učitelka ve školce.

Tahle chce, aby si dítě zkusilo najít věci samo, aby si na WC došlo dítě samo, aby si pastelky z aktovky dítě vytáhlo také samo. Přestaňte se už jednou pro vždy soudit, jak už sami sebe tak i vzájemně. Přestaňte se stydět za projev svých dětí, ony se na světě učí žít, mají právo na to dělat chyby.

Nechtějte po svých dětech, aby všechno ovládaly a zvládaly okamžitě. Možná jste o prázdninách o škole mluvili často, ale povídaní si a realita je vždycky jiná.

Naši drobečkové potřebují jen trochu času, pochopení a pomoci s pochopením nových pravidel a řádu, proto odpovídejte na každou otázku, každá je pro ně důležitá.

Dejte dětem čas

Dejte dětem čas, potřebují ho víc, než si myslíte

Říkají to i učitelé a rodiče i přesto chtějí po svých dětech maximum hned od prvního dne. Vychovávám své dítě se stejnou láskou a péčí, jen jsem se musela přestat naučit zlobit se na něj, jen proto, že se nechoval, jak jsem očekávala.

Když jsem se tohle naučila a dala jsem mu trochu času navíc, pak mi sám ukázal, jak schopný a zodpovědný se snaží být. Ne opravdu nemám doma dokonalé dítě a není to tím, že je jedináček, je to jen tím, že se snažím pochopit to, jak to vnímá on.

Velmi často stejnou věc vnímáme odlišně anebo se nechápeme, proto mi pomůže, když se ptám na to, jak to vidí a chápe on. Pak je pro mě mnohem snazší utvořit dohodu nebo vyřešit problém.  Snažím se dělat co říkám a ukazovat příkladně, jak to mám já. Tím si dítě od rodiče bere, co nejvíc.

Pár otázek k zamyšlení na závěr

Zamyslete se na chvíli, slyšeli jste už někdy hlášku z dětského pokojíčku, kterou používáte vy? Je to nepříjemné slyšet, co? A právě z toho si děti berou nejvíc. Můžeme se umluvit, ale vnímají to, co děláme a proto se zamysleme nad tím, jestli to co říkáme a to co děláme se shoduje.

Tímto bych ukončila naše první dny a jen bych chtěla dodat, že ve škole už stihl Domča zapomenout složku, vyměnit si podepsanou pastelku s kamarádem, zmačkat jmenovku na lavici a jednou pastelkou vybarvit první stránku učebnice, prý proto, že nechtěl, aby mu to dlouho trvalo, těšil se na počítání.

V dalším článku se můžete těšit na naše další dny ve škole, sama jsem zvědavá, co všechno nás ještě čeká, ale jedno vím jistě bude to jízda. Podělte se s námi o vaše první dny ve škole, jak probíhaly? Byly dle vašich představ? Těším se na vaše komentáře.

O autorce

Kristina Farkasová

Kristina Farkasová

Jsem máma, dcera, vnučka i snacha a vím, že je někdy těžké se svými nejbližšími vyjít, natož se s nimi domluvit. Snažím se vám proto ukázat, jak se můžete naučit komunikovat otevřeně a užít si mateřství se svými dětmi naplno. Své myšlenky a názory čerpám z vlastních zkušeností a ze studií psychologie. Zaměřuji se, na vztahy mezi rodiči a dětmi, ale také o komunikaci partnerskou a pracovní.

Se svým partnerem zakladatelem projektu www.bezvymluv.cz Patrikem Zapletalem, se snažíme ukázat lidem, že ve školách nás nenaučí, jak život žít, ale jak hledat jistotu a dělat v životě to, co nechceme. S Patrikem věříme, že každý je hoden život žít tak, jak by chtěl, jen je potřeba umět si nastavit životní cíle a určit si priority.

2 komentáře

  • Někdy mě vážně děsí, jak rychle ten čas ubyhá. Jsem zvědavá, jaké budou první dny u nás. Máme doma dvojčata nástup nás čeká az za pár let ale uz i na školu ma hlava myslela. Nejspíš si budu sem chodit pro inspiraci 🙂 Hltám jeden článek za druhým a je super že existují lidé jako vy, kteří dokážou věci vysvětlit a nabídnout Pomoc. Přeji ať se synovi ve škole líbí a neco se dozví 😀 (to mě vážně rozesmálo)

  • U nás to bylo nějak podobně 😀 dcera vypadala znuděně, seděla v lavici s úplným nezájmem a po příchodu domů prohlásila, že zítra se jí tam nechce. Další den už proběhl trochu lépe, dokonce projevila i malé nadšení a na zítřek se už nemůže dočkat. Jen se jí nelíbí, že musí celou hodinu být v lavici.

Přidat komentář