Jak vnímají zlobení děti a jak to vidí rodiče?

Jak vnímají zlobení děti a jak to vidí rodiče?
Lucie Haková
Napsala Lucie Haková

Vnímáte, že dítě zlobí a je jedno co právě dělá. Zda rozmotává roličku toaletního papíru po bytě nebo mlátí vařečkou do hrnců. Nebo jestli lítá jak pominutý a řve až na Vás sousedí ťukají. Možná se vzteká a mlátí kolem sebe, že mu před obědem nechte dát sušenku. Nebo třeba venku běží a i když křičíte, nezastaví se.

Může odmítat jít z hřiště domů a držet se sloupku od houpačky div ne i zuby. Může mlátit hračkami o zem, o nábytek, o stůl. Vysypává všechny hračky a rozhazuje je po bytě. Ať si vybere dítě činnost jakou chce většinou řekneme, že zlobí.

Komunikace je základ – Uplatňujete při výchově svévoli nebo svobodu? 

Jak ale my můžeme určit, co je zlobení a ne hraní? Kde je ta hranice? Dítě přece ještě neví, že toaletní papír se nemůže rozhazovat, všude po bytě, že je potom nepořádek a je to plýtvání. Pro něj to je zábava, jakou ještě nedělal a pokud mu nevěnujete kvalitní čas, pak se dítě musí zabavit nějakým způsobem samo. Než na něj, ale začnete řvát, že to uklízet nebudete…

Batole zlobí, neposlouchá, hraje si s toaletním papírem

Zastavte se a zamyslete – Jak to jako dítě můžete?

Maminka vaří a vy se nudíte, už Vás nebaví sedět u televize nebo si po tisící hrát s autíčkem chcete něco zkoumat, zjišťovat, co k čemu slouží apod. Chcete něco nového zkusit. A tu se nabízí právě toaletní papír, „Je to taková rulička, leze z ní spousta papíru, co všechno s tím asi půjde omotat?“ anebo „Kolik se toho asi vejde do záchodu?“ – to mohou být důvody k tomu, proč dítě „udělá nepořádek“.

Maminka vám přeci o tom zatím nic neříkala a vás ani nenapadlo, že to může být špatné. Maminka řekla hraj si, ale neřekla s čím můžeš a nemůžeš.

Křičíte na své dítě poletujícím s toaletním papírem nebo pytlíky do odpadkového koše ať už nezlobí. Ale ono si jen pomyslí já nezlobím, já si hraji. A tak si hraje dál. Opět slyší, že mu říkáte ať toho nechá. Ale on neví konkrétně čeho má nechat. Vždyť si jen hezky hraje a baví se. A v tom přiletí jedna rána hezky na zadek.  Dítě začne brečet. Ne, že by to bolelo, ale ani neví proč.

Rodiče si neuvědomují, že mozek jejich dítěte nepřemýšlí a neuvažuje jako mozek dospělého. To co dítě vidí jinak je zcela v pořádku, jen vám to neumí říct a proto jej k tomu musíte vyzvat vy.

Já jsem zjistila, že jednou zásadní chybou ve výchově je komunikace. Dítě Vám přijde malé na to abyste mu něco vysvětlovali tak mu to jen zakážete. Můžete také dítěti vysvětlovat všechno a pořád do podrobna, ale dítě vám také neřekne, že vám nerozumí. Prostě buď souhlasí nebo nesouhlasí a když nesouhlasí, většinou se ho rodič nátlakem snaží přesvědčit, aby souhlasilo.

Víte, že cukr neškodí jen zubům? – Jídlo výrazně ovlivňuje funkci mozku aneb jak to máte s cukry vy?

Vánoce, děti, Ježíšek, klid, odpočinek, dárky

Mluvte s ním a říkejte mu vše na rovinu. Dítě pochopí, že vše jde s klidem a rozumnou domluvou či kompromisem. Budete klidnější vy i dítě. Může to chvíli trvat, a ne vždy se vám to povede tak, jak si představujete. Proto se zbavte svých představ a neočekávejte určitý typ jednání svého dítěte, věřte mu, co říká a snažte se porozumět. Komunikace mezi rodičem a dítětem se vyvíjí po celou dobu rodičovství.

Jak to funguje u nás doma? – Ondrášek 3 roky

Jak to funguje u nás doma? – Ondrášek 3 roky

Prosil si o nějakou dobrotu dostal mističku s brambůrkami. Když jí snědl chtěl ještě.

  1.  Naštvaně: Ne už jsi měl, nedostaneš. > jeho reakce: řev, vztekání, mlácení do skříně (kde jsou zamčené dobroty). Řekla jsem NE, přestaň nebo dostaneš ještě na zadek nic dalšího nebude.
  2. V klidu: Klidným hlasem jsem řekla:Ondrášku už jsi měl, víc nedostaneš bolelo by tě bříško. On: Aha a položil mističku a šel si hrát.

Ano, skutečně tak jednoduché to bylo…

Kouká na pohádku a má jít už spát – vzteká se, že ještě ne.

  1. Příkazem: Už je čas, zapluj do té postele a bez řečí. Reakce: řev, vztekání se a „nene“ . Pravděpodobně mě to někdy vytočilo tak, že dostal i na zadek. Spát jde, ale s řevem. A ještě mu vyhrožuji, že pohádku dnes teda číst nebudeme.
  2. V klidu: Zamávej pohádce a je čas spinkat. Reakce: „Ne“- Ondrášku chceš, abych ti před spaním přečetla ještě pohádku? Kývne , že ano. Tak to musíme už jít, abychom to stihli. Zabralo to, vypínám TV a jde se 🙂

Dopřejte si knížku také pro sebe – Moje etapy rodičovského sebevzdělávání

Koupe se, miluje vodu. Ale už je čas jít z vany.

  1.  S příkazem: Jde se z vany. -„Ne“ řev, „násilním“ ho taháte z vany řvoucího a zmítajícího se ve vaší náručí.
  2.  V klidu: Sáhnu do vody zjistím, teplotu vody a povídám: Jé ta voda Ondrášku už není vůbec teplá, pojď raději ven, aby ti nebyla zima. „NE“ Já potřebuji, abys šel z vany ven, voda vážně není už teplá a já se bojím, abys nebyl nemocný, takže tě teď vytáhnu. Občas také protestuje, ale už podstatně méně.

Musím odjet pryč. Ondráškovi se to nelíbí.

  1. Bez emocí – Tak já musím odjet, buď tu hodný. Řev. Já prostě musím a odcházím. Dítě řve a řve.
  2. S pochopením: Ondrášku já teď pojedu do práce. Musím tam, abych vydělala peníze, které potřebujeme na věci, co potřebujeme. Vrátím se, tak si to tady s taťkou společně užijte a dávej mi na něj pozor. Objemu, rozloučím se, někdy ukápne pár slz jindy mi mává s úsměvem z okna.

Důležité je s dětmi mluvit na rovinu, chápou více než my si myslíme.

O autorce

Lucie Haková

Lucie Haková

Jsem žena, která vždy snila o rodině. Nikdo mi, ale v mé představě neřekl jaká dřina „to“ mateřství je. Nepověděli mi, že mateřská dovolená vůbec není dovolená. A už vůbec mě nenapadlo, že výchova může být tak těžká! Stále se učím být dobrou matkou. Mateřství je to nejtěžší a zároveň nejúžasnější co mě v mém životě potkalo. Své zkušenosti ráda předám dál všem tápajícím maminkám.

Přidat komentář