Jak si poradit s dítětem které se vzteká, lže a neposlouchá?

Jak si poradit s dítětem které, se vzteká, lže a neposlouchá
Autorem Kristina F

Děti nás někdy svým chováním dohánějí k šílenství, k zuřivosti a pocitům marnosti, rozčilení a následné rezignace. Rodiče se tak mnohdy ocitají v situacích, kdy si prostě neví rady s dětskými projevy. Ptají se sami sebe, proč mě pořád tak zlobí? Rodiče tak získávají pocit, že selhali na plné čáře.

Když děti zlobí, nemusí to znamenat nic proti vám, často se jen učí, jak jako jedinec v rodině fungovat a později, jak vlastně fungovat v lidské společnosti celkově. Jak můžete co nejrychleji dosáhnout toho, aby bylo v rodině víc lásky a příjemné atmosféry? Můžete začít tím, že se naučíte jednu prostou dovednost, dívat se vždy na situace očima vašich dětí.

Čtěte: 7 způsobů, jak se vypořádat s tvrdohlavými dětmi

V následujících řádcích nacházíme slova rodičů vyřčená na adresu svých vlastních dětí, a také některé dětské projevy, které rodiče při výchově trápí.Rodiče mají občas sklony problémy nafukovat a vidět je velké a neřešitelné. Dítě tak slýchává nelichotivé komentáře typu, „jsi lhář“, „jsi nejzlobivější dítě pod sluncem“, „proč já musím mít tak agresivní dítě jako jsi ty“, a podobné.

Namísto zveličování je lepší popsat to, co se aktuálně děje, a vaše pocity, které s tím souvisí. Například „mrzí mě, že mi neříkáš pravdu“, „to mě štve a zlobí“, „přijde mi, že se chováš agresivně“ a podobně. Často se obracíme ke křiku a generalizaci, přitom bychom se měli zastavit v té situaci a v tom konkrétním okamžiku a snažit se zjistit, co vlastně za tímto chováním dítěte stojí a co se za tím skrývá.

Čtěte: 3 tipy, jak reagovat na vzdor u dětí

Mnohdy sáhneme po prvním řešení, které nás napadne, a to většinou bývá zkratovité jednání. Nesnažíme se najít lepší a dlouhodobější cestu, jak z nepříjemné situace vyjít ven. Když se jako rodič umíme zastavit a řešit tady a teď, pak určitě získáme nápovědu k tomu, jaký v krizových řešeních zaujmout postoj.

Nejznámější a nejběžnější komentáře rodičů

Zamysleme se nejdřív nad tím, co vlastně slovo poslouchat nebo neposlouchat znamená. Je to vlastně o uších a sluchu, co dítě neslyší, nevnímá, na to logicky nereaguje. Může to být také to, když rodiče vidí, že děti dělají něco jinak, popřípadě si to dělají po svém. To jsou pohledy rodičů na neposlouchání dětí.

Většinou malé děti neposlouchají opravdu proto, že jednoduše neslyší/nevnímají. Nemusíte na ně zvýšit hlas, to neplatí. Když je dítě zabráno do hry, nebo je ve svém vlastním světě, to, co mu říkáte, musí být spojeno s fyzickým či očním kontaktem. Dřepněte si k němu, dívejte se mu do očí, dotkněte se jeho ramene. Tak získáte ujištění, že dítě slyší to, co vy říkáte.

Když neposlouchá starší dítě, pak to často bývá následek toho, že rodiče na dítě chrlí gejzír požadavků, příkazů, proseb. K tomu ještě přidají pár těch výčitek a dítě není schopno pojmout všechno, co rodič říká. Dítě je přehlceno, proto svůj příjmový kanál vypíná a neslyší/nevnímá.

Dávejte dítěti požadavky a úkoly postupně, sdělujte mu jen ty, na kterých trváte. Tak vás dítě bude vnímat. Poslušnost můžeme označit také jako vnímání hranic, které nastavují rodiče, a to je dáno četností zákazů a příkazů. Podle toho pak dítě reaguje, a to zcela přirozeně, na to, co my chceme.

Nemusí to nutně dělat jen pro nás, ale prostě jen proto, že samo chce. Podívejte se na to i vy jinak s Klubem dovychovaných rodičů. Jak se tedy vypořádat s dětskou neposlušností, je jen na vás. Vy si udělejte seznam chvil, ve kterých se cítíte špatně vy i vaše dítě, a zkoušejte najít společně řešení. Pokud jste už vyzkoušeli všechno a stále vám nic nefunguje, mám tady pro vás pár tipů na témata, která vám rozhodně nebudou cizí.

Přidat komentář

Komentářů: 6

  • Člověk opravdu občas neví, jak na děti,jak s nimi komunikovat a přitom opravdu stačí, chvíli se zastavit a zamyslet sám nad sebou. Tam bývá totiž jádro problému, ne v dítěti samotném. Zpravidla je to opravdu naše zrcadlo – to, jak se děti chovají, jak na nás reagují atd. Já sama jsem se našla v obou příkladech typů rodiče, a jelikož i já procházím velmi „těžkým“ obdobím a to obdobím vzdoru své malé dcerky, ráda bych našla tu cestu ke společné komunikaci, abych byla veselá a šťastná maminka a ona za každé okolnosti šťastná a veselá holčička, byť máme každá občas náladu „pod psa“. Někdy stačí jen pořádně otevřít oči a víc naslouchat. Děkuji.

    • Jani moc mě mrzí, že jsem si komentáře všimla až nyní. Přeji příjemný zbytek prázdnin a zase nám někdy napište, jak se vám s dcerkou daří. Zdraví vás Kristina 🙂

  • Hrozný blábol…. Z pozice toho, že si přesně pamatuji proč jsem já jednoho rodiče poslouchal na pohled (otce) a matku ani na 20-tý pokus je jednoduchý. Důslednost. Prostě jsem věděl tak jako to ví všechny děcka, že u mamky se nic dlooouho nebude dít. Dělal jsem že neslyším, že mám svou „práci“ atd. – přesně to co je zde popsáno. Ale opět píšu – žvásty – u otce jsem věděl, že přijde okamžitý trest, navíc ne úplně předvídatelný a někdy i násobný. Takže rodiče, buďte důslední, co řeknete to prostě bude platit a uvidíte jak Vás budou děti poslouchat. A hlavně si Vás budou i vážit a vědět že co řeknete to platí i v pozitivním slova smyslu ke vztahu k nim. A hlavně – pokud dítě potrestáte tak ano, bude si myslet něco o pr**, ale uvnitř moooooc dobře ví že si ten trest zasloužilo.

    • Zdravím Davide,
      z toho co píšete je zde viditelně jasné že vychováváte své děti stejně jako oni vychovávali vás. To je samozřejmě v pořádku pokud vám s vašimi dětmi vše klape tak jak chcete. Já vím že důslednost musí být, a nikde jsem neuvedla abyste nechali dítě vyrůstat jak chce a že si děti mohou dělat co chtějí kdy chtějí. Záleží samozřejmě na tom, jakou formou celou výchovu pojmeme jako rodiče. Jestli na to půjdete s příkazy a zákazy, s pomocí nátlaku, nebo na to půjdete trochu jinak a naučítě dítě zodpovědnosti, samostatnosti, a hlavně mu tímhle předáte úžasnou vlastnost, kterou už má jen málo lidí a tou je hledání řešení problémů. Dítě je lidská bytost se stejným mozkem jako dospělý. Není třeba mu přikazovat, je potřeba mu říct výsledek, ukázat jak to vidíte vy, sdělit mu vaše pocity, jak vy se v daných situacích cítíte. A samozřejmě umožnit dítěti prostor k vyjádření a umožnit prostor k řešení.

    • Dovoluji si s Vámi Davide nesouhlasit. Důslednost – ano. Tělesný trest – NE! Co především? – VLASTNÍ PŘÍKLAD.
      Pokud dítě funguje ze strachu z vlastního rodiče, považuji to za jednu z nejhorších možností toho, jak to jde v rodině nastavit. Já sama mám děti ve věku 6- 25 let a tělesné tresty nepoužívám, přesto u nás doma panuje klid a obrovská pohoda. To, jak se dítě chová vypovídá především o kvalitách rodiče. 🙁