7 způsobů, jak se vypořádat s tvrdohlavými dětmi

7 způsobů jak jednat s tvrdohlavým dítětem
Autorem Kristina F

Být rodičem tvrdohlavých dětí a jednat s nimi tak, abyste dětem  neubližovali, může být únavné. Vaše dítě má tendenci chovat se tvrdohlavě a má tak pocit, že situaci má pod plnou kontrolou.

Toto tvrdohlavé chování je běžné u všech skupin dětí. Jestliže jste rodič a máte doma malého diktátora, pak jistě víte, že je to nelehký úkol. Pokud se s tím chcete vypořádat, jste na správném místě. V následujících odstavcích se dozvíte, jak zvládat vaše  problémy s tvrdohlavým dítětem.

7 způsobů, jak se vypořádat s tvrdohlavým dítětem

Přináším užitečné tipy, které mohou pomoci v tom, jak s tvrdohlavým dítětem zacházet:

1. Mluvte s vaším dítětem a naslouchejte mu

Komunikace s dětmi je velmi důležitá.

  • Děti, které si s rodiči rozumí a komunikují s nimi, jsou pak mnohem lépe připraveny na kompromis.
  • Trávíte-li s dětmi dostatek času, budujete si tak přirozenou důvěru dítěte.

2. Zůstaňte v pohodě

Buďte trpěliví, i když vaše dítě bude zatvrzelé.

  • Nekřičte na dítě, nezkoušejte násilí, to situaci jen zhorší.
  • Snažte se být trpěliví až do konce, jde o proces, který je pro dospívání přirozený.
  • Děti mají tendenci rodiče napodobovat, ať už vědomě či nevědomě, ztratíte-li nervy a skončíte u křiku, velmi brzy to vaše dítě od vás může odkoukat.

3. Naučte dítě brát, ale i dávat

Naučte své dítě brát, ale i dávat. Ne způsobem, že dítě budete nutit, aby něco udělalo. Vysvětlete mu, jak to vnímáte a vidíte.

  • Vysvětlete dítěti, co znamená dělit se o hračky se svými kamarády. Nikdy ale své dítě nenuťte, aby hračku půjčilo. Dítě má k tomu vždy svůj důvod, když se nechce dělit.

4. Pomozte dětem uvědomit si své chyby

Dbejte na to, aby si dítě uvědomilo své chyby, to, že se chovalo špatně. V žádném případě jeho chování neodsuzujte. Snažte se raději zjistit příčinu onoho špatného chování.

  • Můžete například dítě vyfotit, když se vzteká a je tvrdohlavé, poté mu fotografii ukažte a řekněte mu, jak špatně a škaredě vypadá, když je tvrdohlavé a vzteká se.
  • Pak si jej vyfoťte, když tvrdohlavé není a řekněte mu, že je velmi sladké. Ať se podívá na rozdíl  a řekne, která fotografie se mu líbí víc. Zeptejte se ho, proč to tak je?

5. Oceňte dobré chování dítěte

Jestliže se dítě chová dobře, pak ho řádně oceňte. Řekněte dítěti, že jste na něj pyšní a dělá vám radost. Podělte se i o své pocity, že i vy se cítíte dobře, když se hezky chová.

  • Nabídněte mu pomoc, jak byste to mohli udělat, aby vám to takhle báječně šlo pořád.

6. Nové věci

Novost umí pěkné divy, když dítě křičí; dokáže hotové divy i s vaším tvrdohlavým dítětem.

  • Vyzkoušejte dítěti dát jeho oblíbený časopis, když je tvrdohlavé a nechce něco udělat.
  • Nabídněte dítěti něco, co jeho pozornost odvede jinam.
  • Nechte jej, ať si hraje, poslouchá svou oblíbenou muziku, to ho zabaví.

7. Nikdy dítě do ničeho nenuťte

  • Nikdy dítěti nic nenuťte násilím, bude pak tvrdohlavé i poté, co vyroste.

Máte-li více tipů nebo vaši zkušenost, jak na tvrdohlavé dítě, podělte se o ně s námi. Své tipy můžete psát do komentářů, nebo je posílejte do naší kouzelné schránky info@kouzelnavychova.cz  🙂

Přidat komentář

Komentářů: 20

  • To se to hezky radí, u malých dětí tohle funguje v pohodě, dokud byly malé, vždycky jsme se mohli domluvit, dohodnout, ale co když máte 13tiletého puberťáka, navíc s léky na ADHD, na kterého veškeré pozitivní přístupy, které dosud fungovaly, najednou neplatí? Který odmítá běžné povinnosti, jako psaní úkolů, čištění zubů nebo pomoc v domácnosti?

  • Za mě nesouhlasím s tím, že když se dítě projevuje tvrdohlavě, tak ho odměním něčím, co má rádo. Naopak. Nechám ho se vyvztekat a až bude v pohodě a bude se chtít domluvit, tak k němu přistoupím s úsměvem a otevřenou myslí. Jinak souhlasím, je třeba vysvětlovat, dávat prostor pro přemýšlení a dokázat ocenit, když udělá něco hezkého, třeba půjčí hračku. Ne jen na něj štěkat, že dělá něco, s čím ve společnosti neobstojí. Ne jen upozorňovat na chyby, ale vést správným směrem a podporovat. Jeden drobný postřeh. Ptala jsem se dětí, kterým rodiče tvrdí, že jsou zlobivé. Ony vůbec netuší, že zlobí, dokud jim rodiče neřeknou: „zlobíš, jdi do pokoje“. Často bývá chyba v komunikaci a nedostatečném vysvětlování. Pamatujte komunikace je základ všeho. 🙂

  • dobrý den také mám doma tvrdohlaveho kluka s adhd ale já už si s ním nevím rady brala bych radu kdo mi poradí nebo nějaké sezení chodíme na psichyatrii do dyjagnostáku bereme léky ale nějak to nezvládám nevím jak s takovým dítětem pracovat ale ráda bych mu pomohla nemůžete mi poradit děkuji Stančíková

  • Některé věci mi v článku celkem vadí. Nevím, proč bych měla dítě fotit, když prožívá emoci a říkat mu, že vypadá ošklivě. To mě docela zvedlo ze židle a přijde mi to dost potupné. Taky nevím, proč bych mu měla říkat, že jsem pyšná na to, že se dobře chová. Dělá to pro sebe a pro budoucí vztahy s okolním světem a že jsem pyšná já nebo nejsem, je úplně vedlejší. Sama to nesnáším, když mě někdo chválí za něco, co dělám pro sebe a jen se mi to tím znechutí. A to je mi skoro 30. To už můžu rovnou opakovat babičkovskou frázi „Ta je hodná. Jen tiše sedí a maluje si.“ Já si to překládám „Je potichu a neotravuje, tak se mi to líbí.“ Děti jsou podle mě hodné, i když ječí, dupou a hrají si, protože jsou to prostě děti. A když už je to přes čáru a může to obtěžovat mě, nebo okolí, tak jim to vysvětlím, ale rozhodně jim nebudu vykládat, že zlobí, jak je to běžným zvykem.. Asi tak..

    • Zdravím Danielo,

      V článku jsou tipy pro rodiče, které by mohly pomoc při opětovných záchvatech vzteku, je naprosto v pořádku, že Vám některé věci nesedí jelikož co člověk to situace a názor. Každý je jiný, a pokud dítěti řeknu, jsem na tebe pyšná nebo jsem na nás pyšná, jak nám to spolu jde, nevidím na tom vůbec nic špatného.
      Tento článek není přesným návodem, aby se jím rodiče řídili doslovně ale, aby si uvědomili, co jejich dítě v záchvatu vzteku pociťuje a jaké to může mít následky do budoucna.

    • Naprosto s Vámi souhlasím. Dcera je taky paličák a někdy je to hodně náročné, ale je to prostě součást její osobnosti a snažíme se to zvládat trpělivostí, ne zlehčováním toho, co cítí , popř. stavěním jejího chování do negativní roviny. Ona to tak cítí, je to její emoce a má to tak být. Přijde mi, že si články trochu odporují – před chvílí jsem v článku „Malý tyran“ četla „Zcela vyloučeny jsou tresty fyzické a také vyhrožování v psychické formě „Maminka je moc smutná, když lžeš!““ Ale „Maminka je na Tebe moc pyšná, když se chováš tak, jak chce ona“ je v pořádku? Vždyť je to to samé, akorát v pozitivní rovině. Samozřejmě je v pořádku dítě chválit, ale nemělo by to být zneužíváno k tomu, aby dítě dělalo to, co nám přijde OK a aby to vedlo k potlačování jeho emocí.

      • Martino malinko jsem nepochopila, s kým tedy souhlasíte. Abych Vám vysvětlila ten rozdíl není v pořádku pokud řeknete ,,Maminka je na Tebe moc pyšná, když se chováš, jak chce ona“ TO JE ŠPATNĚ!! Dítěti stačí říct, jak Vás těší, že Vám to spolu krásně klape a můžete sdílet i svůj pocit vysvětlit proč Vám je takhle dobře.
        Není to o tom aby, jsme dětem vnucovali svoje představy o dítěti, ale aby, jsme dítě vedli cestou, kterou jdeme my. Nikdy si z článku nemůžete vzít všechny rady a tipy a použít je na dítě sama matka či otec musí zvážit, co by mohlo pomoc a co by naopak mohlo ublížit. Nikdo Vám nemůže dát přesný návod, jedině matka a otec znají své dítě nejlépe. Důležité je komunikovat a naslouchat.
        Kristina

      • Nevidím důvod, proč bych svému dítěti nemohla říct, že mě moc mrzí, když mi lže. Zrovna tak, jako nechápu, proč bych mu nemohla říct, že mě moc těší, když se mi samo dovede přiznat. Tak rodí se samozřejmě s nějakým temperamentem, ale sociální inteligenci v něm musíme rozvíjet a morální zásady ho musíme naučit. To, že jsem matka přeci neznamená, že si nechám vše líbit, abych v něm náhodou něco neutloukla. Naopak mu musím vysvětlit, co je správně a co ne, podle našich společenských kodexů a podle jeho schopnosti chápání. Jestli to bude respektovat, nebo ne, to už je na něm, ale mělo by vědět, co je společensky přijatelné, tak vždyť v té společnosti pak bude žít od nějakých 3 – 4 let až do smrti.

      • Naprosto s článkem souhlasím a focení při záchvatu vzteku a v „hodném“ stavu by na mě jako na dítě rozhodně zabralo! Vím, že jako dítě mi pomohlo otevřít oči a rozpoznat co je správně a co špatně, když mi to maminka vysvětlila nebo ukázala a když to bylo potupné, tak jsem si to zapamatovala a příště se opakovaným chybám vyvarovala. A chválit dítě za správné chování? To je samozřejmost! 🙂

      • Souhlasím, už jsem pár článku také přečetla a odporují si. Nehledě na to, že z psychologického hlediska, je mnohem výchovnější a přínosnější hodnotit chování, než to jak u toho dítě vypadá. Každý psycholog Vám to řekne. Nikdy bych dítěti neřekla, že je u něčeho ošklivé. To je opravdu smutné.

    • Dobrý den, podle toho co píšete, nemáte doma asi malého, tvrdohlavého diktátora….:-). Mě článek zaujal a zkusím doporučení, jak se k tomu našemu diktátorovi chovat…

    • Souhlasim s Vami ve vsem. Akorat nekdy z toho, co si uvedomuju, ze delam spatne, jak reaguju na zachvaty vzteku dcerky (obdobi vzdoru), uz mi nekdy radne hrabe. Jako by vse bylo spatne. Nechci ji naucit, ze emoce jsou spatne. Ale take nechci, aby vyrostla v maleho tyrana. Chvalit ji za to, ze se chova hezky, mi take prijde jako nesmysl, dela to prece kvuli sobe, pro jeji dobry pocit, myslim, ze chovat se hezky kvuli tomu, aby bylo spokojeno okoli, to bych ji ucit nemela. Kdyz odejdu, zacnu mit pocit, ze ji nechvama samotnou, kdyz je nestastna. Kdyz neodejdu, a zvladnu svoje emoce, nevypenim :-), stejne moje narustajici napeti citi. Takze asi zkousi dal. Chapu i to, ze obdobi jejiho vzdoru je vlastne ok a ucebni lekce hlavne pro nas rodice. Ze bych ho mela vyuzit k praci na sobe. Nikdy bych ji nefotila, abych ji ukazala, jak vypada, kdyz nezvlada sve emoce, souhlasim, je to ponizovani. Nemam rada ani, kdyz ji pritel (jeji tata) rekne: podivej, jak jsi ted skareda. To ji prece muze byt jedno, a tak je to dobre. Vadi mi na me ty chvile, kdy jsem proste uplne v koncich s resenim, zadne nemam a pak ten tlak pritele, ze takto to proste nejde, ze je to u nas jak v blazinci. Dle meho nazoru je mala naprosto ok a prochazi obdobim, kterym si projit potrebuje. Citi ty rozumne hranice, ze kdyz to jde, mamka i ustoupi, ale jsou situace, kdy to nejde a ona ma pravo ve svem veku se z toho vyvztekat. Co je vlastne tak spatneho na tom, ze dvou a pullete dite krici? Kdyz jinak dokaze byt vesela, aktivni, laskyplna? Myslim, ze hlavni problem je v nas dospelych a v tom, ze my jsme za takove projevy byli trestani. Budu si muset promluvit s pritelem 😉 🙂 A zamyslet se nad sebou a nad svou toleranci k druhym atd atd 😀